Když je chtíč silnější než láska.

<p>Svou duši zaštítili Bohu anebo zaprodali ďáblu pod rouškou té nejsvětější svátosti. Lze to považovat za pokrytectví před sebou samými, světem i Bohem, který nás zná jak praví Bible do toho nejpodrobnějšího detailu.</p>

A lze takovýto zvrácený čin vůbec odpustit, zvláště tehdy, jeli poskvrněna čistota dětské duše samotným zástupcem Krista na zemi. Pamatuji se na dobu, kdy se svou babičkou chodívala do malého kostelíčka kde se naučila bohabojnosti a pokoře. Babička byla hluboce věřící žena, a také velmi moudrá žijící ve vzájemné harmonii s Bohem, přírodou, zvířátky i lidmi. Jako děti jsme hltaly vyprávění kněze, tatínek dokonce bývával ministrantem a večer před spaním se modlívaly andělíčka. Pak mě a sestře udělala babička křížek na čelo a popřála krásné sny. Dodržovali také všechny tradice, vánoční i velikonoční tak jako lidé ve vesnici, kde všichni byli jedna velká rodina a navzájem si pomáhali.

Dnes už lidé v Boha nevěří tak jako dříve a církvi té už vůbec ne anebo pramálo. A jestli by měl kdo vinit  a soudit lidi z bezvěrectví, je to sama církev, která se od Boha odklonila jako první. Jak měl prostý chudák již ve středověku uvěřit někomu kdo hlásá pít vodu a sám pije to nejlepší víno. Ačkoliv věřících všeobecně ubývá takřka všem církvím, nedá se zcela říci, že by lidé zůstali zcela bez víry. Jedni věří v Boha hluboce tak jako kdysi má babička skrývajícím se v našich srdcích chodící na pravidelné mše a ke zpovědi.  Jiní také věří v Boha, avšak kostel k tomu nepotřebují či do chrámu ducha zajdou jen občas. Žijí spořádaně, mají šťastné rodiny, pomáhají tam kde je potřeba dle svých schopností a možností. Pak jsou takoví, co do kostela zajdou, modlitbu odříkají takřka automaticky v očekávání, aby už vše měli co nejrychleji za sebou a vrátili se ke svému běžnému životu, i tomu hříšnému, vždyť v kostele jim bude vše odpuštěno a Bůh je přece tak milosrdný.

Druzí vzývají v nouzi své strážné anděly k nímž se upínají, další hledají cosi mezi nebem a zemí v přírodě, slaví posvátné pohanské obřady a tradice jako vítání slunovratu, daru slunce bez jehož hřejivých paprsků by nebylo života na zemi, malé děti věří ve skřítky a víly. Říká se věř a víra tvá tě uzdraví. A tou nejzdravější je víra v sebe samého, své schopnosti. K čemu nám dal potom Bůh svobodu. On není ten kdo za nás všechno zařídí a životem nás povede za ručičku od kolébky k hrobu. Tu životní cestu a často pěkně trnitou si musíme vyšlapat sami či nám ji vyšlapou další lidé. A to jaký život si uděláme takový ho budeme mít a to co zasejeme zase sklidíme. Měli to tak naši předci, máme to tak i my. Život je  těžký a složitý. A taky nemilosrdný a krutý. S nikým se nemazlí, nikomu z nás nic nedaruje. Je to ten nejneuvěřitelnější scénárista co dokáže napsat roli úplně pro každého. Tragédii, komedii i drama.

A až jednou předstoupíme, jednotlivě, každý jen za sebe samého před svatopetrskou bránu, jeli tomu skutečně tak se dovíme až opustíme toto slzavé údolí, v dlani budeme třímat jen malou knížečku vlastního svědomí, která bude vstupenkou do ráje nebo pekla jak je nám předkládáno a známe i z pohádek. Nelze nic potvrdit a ani vyvrátit. Nikdo se odtamtud ještě nevrátil. Jak by jen bylo krásné a úžasné kdyby se alespoň jednou jedinkrát v roce třeba na vánoce otevřelo nebe a mohla vejít. Třeba jen na chvilku všechny obejmout  a říci jim jak je moc miluji a nikdy nepřestala. Ale to už by nebylo to tajemství co mě jednoho dne čeká.  A možná by celý život na tomto světě ztratil smysl a já se těšila tam, do světa mnohem krásnějšího kde už nic nebolí a všude kolem je jen láska. Anebo by se tento svět naopak stal naopak mnohem lepším a lidé by se přestali nenávidět a bojovat proti sobě protože tam nahoře se všechny rány zhojí a těm, kterým tolik ublížili se podívají zpříma do očí a jejich svědomím projede palčivá bolest. Taková, jakou způsobili jiným. Jak by vše bylo asi krásné a jednoduché být to takto nalajnováno. I přesto však je zde cosi, co nás soudí již zde na světě. Říká se tomu karma. A tam, kde nestačí světská spravedlnost či má pomalé nožky, vrací vše každému podle zásluh. Dobré i zlé jako bumerang i s úroky. Nejednou sama ucítila ten bolaví kopanec v tu nejnevhodnější chvíli.

Svět je zlý a zkažený mnozí namítnou. Stačí otevřít noviny či pustit zprávy. Tolik negace by snad v minutě porazilo i slona. Tam dole. Co si ale potom myslet o božích zástupcích na zemi, jež v Boha třeba až natolik nevěří, jen nevěděli kam a jak skrýt svou jinakost. A tak se ukryli pod nebesa. Hlásají Boha, čistotu, lásku a neposkvrněnost, ale sami uvnitř skrývají duši černou jako úhel. Jsou ovládáni temnotou a nad čistotou vítězí chtíč. A možná jejich duši tíží mnohem větší hřích než z jakého se chodí vyzpovídat prosté ovečky do kostela. Kolik jen bolesti by prostým stařenkám způsobila odhalená pravda, že je ve zpovědnici vyzpovídal vlk v rouše beránčím. Vždyť Bůh je přece láska v jehož jménu se konaly strašné války, probíhaly středověké inkvizice, upalování nevinných žen jen pro svou čistou panenskou krásu či léčitelské schopnosti.  Středověk ani církev nebyla příliš nakloněna ženám a tak byly obviňované z čarodějnictví a kupčení s ďáblem. A s nimi černé kočky jako symbol temnoty pekelné a neštěstí. Ve jménu Boha byl defacto stvořen patriarchát přetrvávající do dneška. V katolické církvi nemůže pozici kněze zastávat žena, a i když si ženy svá práva vybojovaly, stále jsou to jen ženy.  I moderní společnost jim to dává poznat třeba nižšími platy za stejné pozice. A přece jsou si rovni muž a žena. Jsou to bytosti smrtelné. Skončí v prachu popela tak jako se z něho zrodily.

Církev v této společnosti však má a i nadále bude mít svou nezastupitelnou roli a nelze házet všechny do jednoho pytle. Nejvíce se na hanebnostech podílejí zástupci církve katolické a bohužel pro zatvrzelost se ani papeži Františkovi nedaří církev zmodernizovat. Tam kde nestačí či selže stát, měla by svou roli převzít církev, především v charitativní a sociální oblasti což činí a činila vždy. Nemocnice, hospice, azylové domy pro bezdomovce a matky v tísni, domovy pro seniory. Tyto zásluhy nejde církvi odepřít. Nevím jak přesně pohlížet na církevní restituce. Patrně bych je nedanila pod podmínkou, že se církev zaváže, že z částek které by měly být zdaněny a nejen jich postaví např. sociální byty či byty církevní pro slabé a starší spoluobčany, handicapované, namísto těch nájemních, co města rozprodala a nyní mnohde chybí, komunitní domy, v nichž se budou prolínat starší lidé, senioři, opuštěné maminky s dětmi.  Zvelebí a opraví chátrající památky, přispějí chudým dětem na obědy a školní pomůcky namísto státu. A také spravedlivě odškodní lidi, které se stali oběťmi zvrhlých praktik a to ne pouhými desítkami tisíc. Církve by mohly a mnohé to již dělají zřizovat i nová pracovní místa pro tzv. předdůchodce, o které zaměstnavatelé nešlape-li ekonomika tak jako nyní nejeví zájem a oni pak zbytečně končí na ÚP. 

Dnešní církev se nedá srovnávat s tou středověkou a tím kterak populace stárne, stát na vše stačit nebude.  Bohužel i do božích služeb ne vždy vstoupí lidé s čistými úmysly, tak jako třeba do politiky, škodí a přinášejí utrpení. Nikdo by po prokázání  jakéhokoliv zvrhlého činu neměl zůstat bez trestu. Pastor, pán i kmán.  Lze soudit  jednotlivce či dokonce celé instituce? Tím, že ponejvíce katolická církev trvá na povinném celibátu vrhá své členy do područí hříchu. Celibát je přežitek a měl by zůstat dobrovolný tak jako např. v církvi pravoslavné kde popové mají i rodiny. V moderních církvích jsou v čele i ženy. Své bohyně mělo pohanství a tím i patřičnou úctu k ženě dárkyni života, matce.Takto už si navždy katolická církev ponese stigma a je už na samotných lidech, či ji nadále budou věřit, navštěvovat či ne. A tam kde selže jednotlivec, musí nastoupit trest ve jménu padni komu padni a tím ochránit celou společnost  aby neselhala jako celek.