Až jednou zestárnu, bude ze mě jen staré smradlavé prase.

" Fůj, ty ale smrdíš, jako to prase", častovaly údajně seniory v jednom ostravském domově důchodců pečovatelky. Tomuto titulku jsem nemohla uvěřit do doby, než jsem si celý článek přečetla až do samého konce a shlédla video 

určené spíše pro otrlé povahy. Ta pečovatelka je žena s velkým Ž co dokázala sebrat odvahu a veřejně se postavit za ty nejbezmocnější z bezmocných a nejzranitelnější z nás. Seniory, nebo prostě jen staré lidi, kterým za zdmi sociálního zařízení byla sebrána i ta nejposlednější lidská důstojnost jakou jen člověk může mít i v poslední fázi svého života. Stáří je kruté již samo o sobě, co si budeme namlouvat. Ti lidé možná ztratili rodinu, své nejbližší, domov v němž prožili takřka celý život obklopeni láskou anebo také bolestí. Vždyť kolik jen je rodičů co  přežijí své děti aniž by chtěli. Mnozí by za jejích životy položili svůj vlastní.Později zestárli či onemocněli, již se o sebe nemohli postarat tak jako dřív a nebylo nikoho kdo by se postaral o ně. A tak odešli anebo jim byl nabídnut pobyt v domově seniorů, kde by o ně bylo postaráno a oni mohli prožít svůj podzim života. Pokojný a klidný. Mnozí ještě aktivní, další uzavřeni jen ve vzpomínkách. Jsou lidé, co si celý svůj dosavadní život doslova protrpěli. Třeba ti, jež zažili 2. světovou válku či přežili koncentrační tábor anebo nelehká 50. léta, později nemohli studovat nebo jim odešel někdo blízký s kým byli spojeni navždy dokud je smrt nerozdělila. Co je nezabilo, to je posílilo. A pak přišla nemoc, ozvaly se neduhy stáří. A oni své životní utrpení prožívají dál. Nebrečí, nestěžují si. Svůj osud buď přijali, za tu dobu se s ním nějak smířili nebo ve svém požehnaném věku rezignovali. Kolik času jim ještě zbývá. Měsíc, rok, deset let, to ví jen Bůh. A právě tam, kde očekávali pomocnou ruku, péči a snad i trochu toho lidského tepla přichází scéna jako vystřižená z amerického horroru.

Pro ty co se o ně mají postarat jsou jen hnilobným odpadem, obtížným hmyzem, bezcenným špinavým hadrem či pouhým pytlem brambor který stačí pohodit kamsi do kouta.Práce zdravotníka, lékaře či pečovatele by se měla stát posláním. Jenže není kde brát, pracovní trh se vyčerpal a nové na míru šité pracovní síly z nebe zrovna nepadají a tak pečovatele může dělat takřka každý. Stačí vychodit devět tříd a zrekvalifikovat se na úřadě práce či přímo v nějakém sociálním zařízení. Nemusí však stačit ani maturita či vysokoškolský diplom schází li člověku empatie, trpělivost a sociální cítění.Staří lidé jsou křehcí, mají své móresy, zažitý stereotyp, jsou pomalejší, zapomínají. Ne každý s nimi dokáže mít trpělivost, mnozí jsou jako malé děti. Ale proč si vylévat vztek, nejrůznější komplexy či vlastní selhání na těch nejkřehčích co už se stěží dokážou bránit hrubé síle. Ať už ze studu či hrozby dalšího trestu, nátlaku či násilí. A to psychické je mnohdy mnohem horší než to více viditelné na těle. Dnes je práce přece dost, tak proč ty pečovatelky z ostravské Slunečnice, to zařízení mělo spíše nést jméno bodlák nejdou vybalovat zboží do Lídlu nebo do fabriky k pásu, kde si snad i víc vydělají. Pytel brambor nějaké to kopnutí přece jen víc unese stejně tak jako bedna se šrouby. Anebo jít  raději na pracák či rovnou k psychiatrovi. Pocit naprostého vyhoření už je dnes nemoc a je stále lepší pro tyto lidi a snad i společnost být nějakou dobu na neschopence nebo na podpoře a dát se mezitím dohromady. Ony ale i ty pečovatelky jsou jen prostí lidé z masa a kostí s vlastními problémy. Třeba ženy jen o pár let mladší než jsou jejich svěřenci. Sami se třeba starají o stárnoucí rodiče, rozpadá se jim rodina, z nízkého platu neuplatí nájem žijí-li osaměle. A třeba už sami nejsou při síle. Fyzické i psychické. Dopují se antidepresivy či něčím horším aby vše vůbec zvládly.I tak je tento lidský poklesek těžko omluvitelný. Nejhorší variantou je pocit nadřazenosti, ukazovat svou sílu a chovat se vůči těm starým lidem jako gestapo i když mnozí senioři přiznávají že ani v tom koncentráku to nebylo až tak hrozné a raději by zemřeli než nadále prožívat takovéto ponižování. To už je spíše barbarství kdy homo sapiens sapiens poklesne až k nejnižšímu pudu.

Na druhé straně co si budeme namlouvat. Práce pečovatele je nesmírně náročná a vyčerpávající. Jsou to povětšinou dvanáctihodinové směny, denní, noční, víkendy, svátky. Ne každý tuto práci jde dělat proto že by chtěl, ale protože nikde jinde práci nesehnal či ho tam poslal úřad práce. A ohodnocení pečovatele. 18 000 - 21 000 hrubého. Někde více někde méně což je naprostý výsměch. Pečovatelů je podstav stejně tak jako zdravotního personálu a tak není divu že člověk vybuchne jako papiňák v nepravý čas a na nesprávném místě. Kamsi se vytratila prostá lidskost, úcta ke stáří a člověku jako takovému. A neustále se vymlouvat na dobu socialismu tak jak to často bývá třicet let po sametové revoluci je také tak trochu zcestné. V socialismu s ozývala kritika z ulice, že handicipovaní lidé jsou zavíráni v sociálních ústavech jako zvířata. Dokonalý režim přece nemohl plodit nedokonalé lidi a ještě je presentovat na veřejnosti. Tehdejší a později už dnešní společností otřásl film Filipa Renče Requiem pro panenku. Režisér klidně může natočit pokračování Requiem odehrávajícím se za zdmi mnoha domácností i sociálních zařízeních. Bariéry padly. Ano a ne. Zůstaly zakořeněny hluboko v nás snad ještě z dob barbarů. A jsme tedy lepší lidé, stejní či naopak horší než ti co vyrůstali v minulém režimu. Nejsme jako oni nebo alespoň nebuďme, hřímal z Melantrichu Václav Havel. A co když jsme zůstali úplně stejní se stejně pokřivenou morálkou jakou měli oni a vše to dobré a humánní si jen namlouváme dle toho jak se nám to právě hodí do krámu. Mnohdy uroníme slzu nad ukamenovanou ženou kdesi v Africe ale sami ztlučeme vlastní babičku.

A je vůbec morálně přípustné v moderní, demokratické a humánní společnosti jak se presentujeme navenek vůbec přijatelné týrat staré lidi, naše prarodiče, rodiče i ty zcela bezejmenné babičky a dědy z jejichž života jsme neprožili takřka nic a nekráčeli jsme po jejich cestě mnohdy s těžkým křížem na bedrech. A kdo nám k takovémuto jednání dal vůbec sebemenší právo. Bůh či snad ďábel nebo dokonce vlastní svědomí. Síla člověka přece netkví v tom že zbijeme starce, zabijeme dítě či utýráme zvíře, ale v síle pomoci jim tam kde sami ještě nebo už nestačí. Máme takřka vše, ale šťastni nejsme. Namísto soucitu nastupuje agresivita. Ale i ta může být jakýmsi zvoláním tady jsem, už nemohu dál,na tomto světě nemám už sílu dál žít. I ta agresivita může být jakousi obranou když už člověk sám neví kudy a jak dál. To už pak ale není člověk ale kulový blesk a jako bleskovod poslouží ten nejslabší a nejzranitelnější. Není lehké soudit a odsoudit. Selhal člověk jako jednotlivec či celá společnost. A lze vůbec především v civilizované společnosti trestat lidi za to že prostě jen zestáli?! Snad je lepší vůbec nezestárnout a nestat se v očích společnosti tím starým, smradlavým opovrženým prasetem. Z vyprávění svých rodičů vím, že takto Němci za války oslovovali mé předky. Zrovna tak pohrdavě a s odporem sobě vlastním. Die tchechische schweine. Ale ono se to nemusí týkat jen důchodců. Dle návrhů politiků mají starší lidé odcházet co nejpozději do důchodu a jde-li to, co nejdéle pracovat. Vyprávět by mohla starší paní z nejmenovaného supermarketu, příběh projel sociálními sítěmi, co si jen odskočila jako bývalá učitelka na brigádu, kde byla mladšími spolupracovnicemi zesměšňovaná a oslovovaná bábo.

V tradiční společnosti se stáří těší úctě a je tomu tak i u některých zvířat.Opičí tlupy vedou nejstarší zvířata, mladší kůň nejdříve sám rozžvýká potravu a potom ji podá bezzubému stařečkovi. Mladá krysa vede pomocí stébla starou a slepou krysu.

A sám Bůh požehnal zrození i stáří. " Před šedinami povstaň a vzdej poctu". (Lv. 19, 32,s. 117)

.