Příliš mladí na důchod, příliš staří na práci.

Kdo by to před téměř pětatřiceti lety, kdy se na Václaváku zvonilo klíči ve jménu nové naděje tušil, že stávající ekonomika bude závislá na práci babiček a dědů. Prarodičů utvářející rodinu a pěstujících ve svých vnoučatech něhu, 

krásu, solidaritu, pracovitost a soucit s okolním světem. Lidmi, zvířaty, přírodou. Předávajících krvi své krve moudrost, zkušenosti  a rady do života k nezaplacení. To, že vnoučata nedostanou šanci poznat svou babičku a dědu, strávit u nich hezké prázdniny na které budou vzpomínat celý život je nesmírně ochudí. Porostou jako dříví v lese, bez emocí, soucitu. A možná z nich vyrostou asociální egoistické bytosti zahleděné jen do sebe a budující jen svůj vlastní prospěch jako jsou ti ve vládě. Tvrdí a vlastním národem nemilovaní lidé.

Starý člověk po odpracování čtyřiceti let a více už toho zkrátka má až nad hlavu. Mnozí jsou v seniorském věku už unavení, zmoženi až do morku kostí, opotřebovaní tvrdou prací ať už v zemědělství, průmyslu či službě druhému. Obtěžkáni nemocemi a různými neduhy stáří. Lidský věk se sice prodlužuje, avšak ne všichni se svého podzimu života dočkají ve zdraví. Ubývá sil a to jak fyzických tak psychických, mění se nejen tělo ale i duše a myšlení člověka, mozek už není schopný vstřebat tolik informací a pracovní výkon se začíná zpomalovat již po padesátce a to i vlivem stresu a rychlého tempa vyžadujícího zaměstnavateli a tomu už zkrátka starší člověk stačit nemůže. Tedy pokud zrovna nesedí v poslanecké sněmovně.

Když naši předci po válce budovali novou republiku, byli to většinou mladší lidé v plné životní síle a touhou, vybudovat pro své děti mnohem lepší svět než jaký zažili oni. Stavěly se svépomocí byty pro mladé rodiny, školy, školky, jesličky, aby maminky mohly nastoupit do práce již po dvou letech mateřské. Největší síla je skryta v mládí což soudruzi věděli moc dobře. Zatímco mladé ženy budovaly novou republiku, hlídání bylo přenecháno babičkám s nárokem na odpočinek po celoživotní práci a to především ve válečném a poválečném období. Dnes je mateřská příliš dlouhá, ženy ztrácejí kvalifikaci a pracovnímu trhu zkrátka ten svěží vánek a dech chybí. Pravda je, že do roku 1989 byla ručička vah mladí/staří takřka vyrovnaná. V dobách mého dětství převažovali více mladší lidé a staré babičky v šátku a zástěře jsme vídali spíše na venkově. Teď se karta obrátila a převažují starší a staří. Staří nespadli rovnou z nebe, jen si mnozí politici nechtěli stárnutí populace a snad ani to své připustit. 

Senioři netrápí pouze naší zemi, ale zdá se i celou Evropu, která nakonec neví co s nimi a pokud neporoste porodnost, stane se tento svět vesmírem bloudícím domovem důchodců, korábem bez kormidelníka. Je tomu ale opravdu tak jak se nám snaží politici namluvit. Za pár let budou odcházet do důchodu silné ročníky tzv. Husákových dětí, z čehož mají naši mocipáni obavy. Musí tomu ale tak skutečně být anebo se pravda ukrývá někde jinde. Poválečná generace pomalu vymírá a časem začnou vymírat i silné ročníky Husákových dětí. Jedna generace chybí. Takže vychýlená ručička vah mladí/staří se za nějakých třicet let po roce 2033 začne opět srovnávat. Generace začnou být vyvážené takže ohlašovaných 68 let, kdy by měli do důchodu odcházet třicátníci a mladší realitou být nutně nemusí. Seniorů bude méně. Budoucnost se nikdy nedá předpovídat bez nahlédnutí do křišťálové koule. Kdo by řekl jen to, že náš život v blahobytu pokoří covid a vezme si  několik tisíc životů, především z řad těch starších. Nebo že v mírové a klidné Evropě vypukne válka.

Pokud by se věk odchodu do důchodu přece jen třeba i na kratší dobu na 68 let prodloužil, bude se týkat především generace, která vstupuje na trh práce o něco později než generace předešlé. Zatímco lidé 50+ začínali pracovat mnozí hned po vyučení ve svých 17-18 letech, maturitu si dodělali dálkově a mnozí mají odpracováno 40 let a více, mladší generace vstupují na trh práce mnohem později. Mnozí věční studenti klidně až okolo třiceti let. Takže vlastně odpracují stejně let jako generace předchozí. Věková hranice odchodu do důchodu by se měla zrušit a nastavit odpracovaná léta počínaje 40 let a více. Kdo chce a bude moci pracovat dál, bráněno mu nebude a jeho důchod bude samozřejmě vyšší. To samé by se mělo týkat i podpory v nezaměstnanosti, která by se zčásti lidem propuštěným pár let před důchodem měla zčásti vyměřovat i dle odpracovaných let.

Věk se sice prodlužuje na 65 let. Mnozí zaměstnavatelé naoko po starších zaměstnancích volají. Je tomu ale skutečně tak. Pošle li starší člověk svůj životopis, pokud mu vůbec nějaká odpověď přijde, zní asi takto: " vážíme si vašich schopností a zkušeností, vzdělání, ale bohužel jsme dali přednost kandidátovi lépe odpovídajícímu našim podmínkám." Buďto přijmou mnohem mladšího kolegu nebo je inzerát fingovaný a během dvou dnů po odmítnutí uchazeče vyjde znova. Anebo další varianta. Přijmeme strážné, recepční. Pouze invalidní nebo starobní důchodce. Pravda, průmysl a různé montovny by možná člověka krátce před šedesátkou braly všema deseti. Bohužel, málokdo už ve svém věku dvanáctihodinovou směnu zvládne.

Trhu práce chybí tzv. předseniorská a seniorská místa třeba ve státní správě, lehčí práci ve výrobě, recepcích, vrátnicích, pro babičky v dětských skupinách a to i na kratší úvazek. Zbytek by mohl doplácet stát určitou dávkou nepodmíněného příjmu a tito lidé by zůstávali na pracovním trhu déle namísto odchodu do předčasného důchodu. Politika by se měla upírat především ke generaci 50+, která je opomíjená a neviditelná, přestože tyto silné ročníky drží ekonomiku jak taž v chodu.

Jinak vymýšlení prodlužování věku hranice odchodu do důchodu v nekonečno je v České republice upracovaných lidí, kdy člověk odpracuje v průměru o jedenáct let více jak jeho německý kolega naprostá fantasmagorie. Toto může existovat snad jen ve virtuální realitě. Opraví se mozek, naprogramuje, načipuje, sešroubují se kosti, vymění klouby a kyčle, tělo se prolije kolagenem a vrásčitá tvář přefiltruje. A dokonalý člověk plný energie a nadšení může pracovat do aleluja.

Dnes kdy probíhá válka na Ukrajině a svět odsoudil Rusko za tuto zvrácenost nehodnou 21. století,  dobu, kdy za německé říše, byli Židé a neárijské rasy odváženy do koncentračních táborů označujeme za genocidu na lidech. Tím, že chceme lidem s právem na zasloužený odpočinek za celoživotní práci prodloužit věk odchodu do důchodu až nad rámec jejich fyzických sil a možností, nebudeme jako společnost páchat genocidu na těch nejzranitelnějších a nejbezmocnějších v době, kdy většinu práce dokáže zastat umělá inteligence. Nebudeme jako společnost páchat něco, za co nikdy nedostaneme rozhřešení.

Psáno tak trochu s nadsázkou i tradičním českým humorem bez něhož to prostě nejde. Ze života nikdo z nás nevyvázne živý a humor je kořením života. 

Co k tomu všemu jen říct. Devět z deseti politiků doporučuje. Lidé bděte, nestárněte.

No a teď trochu té básně aneb nevážně vážně.

Osmašedesátník.

Plouží se stařec, plouží se do práce

kurňa šopa, celý člověk bolí, není to legrace

plouží se pomalu, noha nohu sotva mine

artróza v koleni, loket se nerozhýbe.

Mozek dovolenou si vzal, srdíčko znavené životem 

k odpočinku tíhne, víčka v polospánku padají

člověk znaven je, na oběd v kantýně

stařec šourá se líně.

O pár minut zpozdí se a za zády slyší ten 

známý hlas, jako ta svině je línej.

Mladý manekýn spatra na starce vzhlíží

ten náhle padá k zemi, ani se nehne

přilétá v momentě havran jak úhel černý

co tělo bez duše v nenávratno vezme.

Kdepak, kdepak je ta duše, co ještě  před chvilkou

v těle jako věchýtek byla

vzdala to nadobro a raději do nebe odletěla.

A co z toho plyne, chceš li hochu mladý

být v životě úspěšný, v balíku za vodou za mořem

k čemu ti titul, vyuč se hrobařem.

Striptérka.

Striptérka s chodítkem, vlní se u tyče

pampersky pod šaty, klaní se publiku.

Nikomu není do smíchu.

Autobusák.

Stojí autobusák s mapou ve stanici

marně vyhlíží cestující

pár se jich odváží se srdcem v krku

pro pána jána, řidič je v kleku.

Počkáme na další spoj raději

váhají cestující, toto může být náš konec

řidič zdá se slabým býti, úšklebek hází

no jak myslíte, za mnou hned přijede za pár 

minut můj otec.

Recepční.

Hlava pomalu na recepční pultík padá

stopadesát let host té paní hádá

nemluví německy, anglicky ani česky

do bezzubých úst pohled dvakrát to není hezký.

Obličej oteklý, nohy jako konve

welcome to hotel LOVE.

Státní rozpočet jde do mínusu

peníze mizí v hovnocucu.