Staří jako Metuzalém a upachtění jako Mojžíš aneb důchod in memoriam.

Metuzalém žil neuvěřitelných 969 let. Tak praví kniha Genesiis. Dle vědeckého bádání se však může jednat o písařskou či překladatelskou chybu a Metuzalém by se na tamní dobu dožil úctyhodného Bohem požehnaného věku 81 let, kdy 

svého prvního syna Jenocha zplodil takřka v 70. letech. Dalším Bohu zaslíbeným, věrným a plně oddaným se stal Mojžíš, který měl vyvést svůj lid z egyptské země do země medu a mléka, země zaslíbené. Když Mojžíš stojí se svým lidem po cestě plné úskalích takřka před branou země zaslíbené a celou tu její krásu má na dohled, umírá znaven stářím a životem. A jelikož se lid izraelský provinil vůči Bohu a ne vždy uposlechl jeho přikázání a výzev, do země zaslíbené nesmí vstoupit nikdo starší 21 let. A tak se země zaslíbená stává územím mladých, kde lidé pracují, obdělávají půdu a vinice a rodí své potomky.

Tak praví Písmo svaté. Když Bůh vyhnal naše prapraprapředky Adama a Evu z ráje, dal jim úrodnou zem a řekl. "Opanujte tuto zemi a množte se." Dle jedné verze dokonce měl po stvoření požehnat zvěři, ptactvu a veškeré havěti, ale svému dílu stvořenému k obrazu svému člověku ne. Tušil snad kam až lidstvo zajde už při první bratrovraždě, kdy Kain ze žárlivosti a ve vzteku zabije svého bratra Abela. Tušil snad, že ten, kdo byl stvořen z lásky a k lásce jednoho dne dojde tak daleko, že vyrobí jadernou zbraň, kdy v jedné vteřině dokáže zničit veškerý život na zemi.

Vezmeme li dnešní dobu, nejen izraelité porušili jedno z božích přikázání. A to především cti otce svého i matku svou aby jsi byl dlouho živ. A také mějte potomky, kteří vám pomohou a zajistí ve stáří. Fialova vláda vydala svůj úsporný balíček. To tvrdí ona. Já tomu říkám paskvil co přežije možná tak její vládní období. Přijde další vláda a zruší ho či pozmění. Vláda Petra Fialy defakto lidem vzkazuje. Zestárli jste, jen vyžíráte státní rozpočet a tím jste se vlastně provinili. Ve stáří jste pro nás bezcenní. A proto vydáváme tento rozsudek, kdy budete v potu své tváře pracovat až do úmoru. Tato vláda tato opatření vydala, avšak následky jaké nás postihly dnes nesou všechny předchozí vlády od roku 1989. Před ním byl tento svět ještě alespoň co se stárnutí populace týká v pořádku a vyrovnaný.

Po roce 1989 se lidé takřka ze dne na den proměnili. Stejně tak politici. Všichni najednou chtěli mílovými kroky dohnat všechna ta ztracená léta za železnou oponou. Mladí začali cestovat, studovat, podnikat a plnými doušky si vychutnávat ten západoevropský styl života o kterém jen občas zaslechli v tzv."štvavém" rádiu. Z mnohým se doslova stali workoholici co museli vydělat nejvíce peněz a měl li soused jeden překrásný dům, on musel mít dva. Upachtění lidé přestávali mít zájem o své blízké, rodiny, neměli čas na své koníčky a co víc ani na zplození vlastního potomka. Stát nebyl zdaleka tak štědrý strýček jako je tomu dnes třeba k samoživitelkám či důchodcům. A tak nebylo snadné ani svého potomka uživit, zvláště, když si mladé rodiny musely pořizovat byty a rodinné domy na hypotéky.

Když to studenti v roce 1989 v Praze odpískali, takřka ze dne na den jsme přešli přes most zapomnění ze socialismu do zcela nového světa naděje zalitého slunce a prosperitou kapitalismu aniž bychom mnozí nabiti emocemi vůbec tušili, kam že to vlastně bude. A o tom, že cesta po které půjdeme bude plná kamenů a šutrů málokdo chtěl slyšet. Spousta nás byla mladých, perspektivních, plna elánu, nadšení a snů. A tak jsme kráčeli vstříct novým zítřkům.

Čas ubíhal jako voda v potoce a z mladých budovatelů lepších zítřků se stala na trhu práce neviditelná

generace o kterou zaměstnavatelé zaslepeni kultem věčného mládí příliš nestojí. A tak mnozí, stejně tak jako v 90. letech, kdy začala velká privatizace a hromadně se propouštělo svou celoživotní kariéru pár let před odchodem do důchodu, který se stále natahoval skončili na pracáku. Ve věku padesáti let si někteří na pohovorech připadali poníženi, jako zboží či otroci na trhu o které bud" někdo projeví zájem či ne. Kupec stál především o zboží kvalitní, plně výkonné, krásné, nablýskané. V ženách hledal především krásu nesmírnou a v mužích udatné junáky.

Neviditelná a zatracovaná generace 50+. Zčásti generace tzv. Husakových dětí, která na svých bedrech nese veškerou zátěž světa. Tzv. sengvičová generace fungující v nepřetržitém provozu čtyřiadvacet hodin denně. Generace co se po příchodu z práce musí postarat nejen o svou rodinu ale často i své staré rodiče či další blízké a příbuzné v rodinném kruhu. Generace, která má vyšťavená a často i s podlomeným zdravým odejít do důchodu v 65 letech či ještě lépe v nekonečnu.

Stát nad nimi vynesl tento neblahý rozsudek:

Odsuzují se k věčnému pachtění v potu tváře a hořkých slz.

Odůvodnění:

Byli příliš sobečtí a ženy namísto plození potomků studovaly jednu a více VŠ škol, nebo cestovaly, podnikaly, nenašly si vhodného ploditele.

Je jich moc. Díky štědré podpoře mladým rodinám v době socialismu, kdy se role presidenta ujal soudruh Gustav Husák se tato generace množila sice jako králíci ale přestala myslet na své stáří a zajištění a nové daňové poplatníky na svět nepřivedla. Tito lidé zestárli, sice odvádějí poctivou práci, mnozí už mají dávno svých 35 let odpracovaných a ač poctivě odváděli do systému, do důchodu zkrátka odejít jen tak nemohou. Při představě, kdy během deseti let bude stát před správou sociálního zabezpečení doslova armáda důchodců, vládu pojímají mrákoty.

Pohled očima padesátníků:

Je to nespravedlivé a kruté. Valná část se na stáří připravila. Máme děti a ti kdo je nemají buď mají něco naspořeno či vlastní nějakou nemovitost. Tito lidé by po odpracování 40 let, což většina splňuje, protože tato generace nastupovala často do práce hned po vyučení v 18 letech by měli mít nárok na důchod. Už jen proto, že dožití v důchodu se stále vyměřuje dle předválečné a poválečné generace lidí, kteří odcházeli do důchodu v 55 letech a tudíž se dožívají vysokého věku. Tato generace se v průměru dožívala 80 let, což patrně u Husákových dětí nenastane. A má li člověk dle pohledu vlády strávit v důchodu 21,5 roku a odejde do důchodu v 65 letech, stráví v něm +-15 let a to ještě asi ne ve zdraví.

Provinění předchozích vlád včetně té dnešní vůči Husákovým dětem a mladším:

Důchodová reforma měla být započata postupně a to před 20 lety, kdy na problém stárnutí populace a klesající porodnosti začali upozorňovat různí ekonomové a zvedat varovný prst směrem k politikům.

Důchody nynějších důchodců se neměly zvyšovat takovou měrou, že takřka převýšily minimální mzdu a v menších městech i plat v mediánu. Naprosto zbytečné bylo rouškovné 5 000 i štědré valorizace. Pamatuji si svou babičku na přelomu skoku ze socialismu do kapitalismu v roce 1989, kdy ceny takřka všeho šly skokově nahoru avšak důchody zůstaly dlouho velmi nízké. Zkrátka západní ceny a socialistické důchody. Babička měla pět pracovitých dětí, které se o svou maminku postaraly a vypomáhaly jí přestože příliš nechtěla. Byla skromná a pracovitá, spoustu si toho sama vypěstovala na zahrádce, uměla šít, spravovat oblečení, štípat dříví a dokud mohla, chodila na pár hodin vypomáhat do JZD. Dnes máme přeplněné domovy důchodců a o ty staré se pomalu nemá kdo postarat. Nejsou pečovatelé. Sami zestárli a mladí se do této profese dvakrát nepohrnou. Příliš starých lidí je vhozeno na krk státu. A to stojí nemalé peníze každou vládu. Mladé sice vychovali, dokonce za ně budou brát výchovné, ale ti je odepsali. Ne všichni ale mnozí ano. Důchodci by si též alespoň 1% z důchodu měli platit zdravotní pojištění. Nemyslím, že zdravotní péči potřebují pouze produktivní lidé. V zemích EU je to naprosto běžné. Je i pak trochu nespravedlivé, má-li ho i další nemocenské připojištění platit zaměstnanec s minimální mzdou v hrubém 17 300, čistém asi 15 550 a důchodce s důchodem 20 000 a víc nebo ten, který v něm tráví 30 let a víc neplatí nic. A přesto zdravotní péči čerpá také a to mnohdy víc než ten zaměstnanec.

Dávky na bydlení:

Vše se dá obejít. Proč třeba do práce několik kilometrů dojíždět, když se dá v Praze pořídit hezký pronájem, kdy část nájmu zaplatí stát a peníze vydané za nájem zbydou na radovánky. Mnozí už se svým kalkulem chlubí na sociálních sítích. A naopak stará, osamělá babička si pro ně ani nepřijde. To samé samoživitelky. A že se jich u nás najednou vyrojilo jako hub po dešti. Trochu tím zamával i moderní životní styl mít dítě ale ne chlapa. Vše zvládnu sama a co ne, zacáluje stát.

Před rokem 1989 především pracovali mladí lidé, to samé při obnově republiky po válce. Dnes si mladí užívají takřka do třiceti, sem tam nějaká brigáda na dohodu, mateřská se ze dvou let od dob našich maminek protáhla na čtyři roky.

Politici:

Ti jsou naprosto odtrženi od reality. Nemají sebemenší tušení jak se žije v podhradí. A proto, tam by měly platy klesnout nejméně o 20%. U presidenta a nejvyšších vládních představitelů klidně i víc. Politika je přece služba státu a občanovi. Stát a veřejné finance se ozdraví teprve tehdy až se ten "krvavý" balíček vládních opatření dotkne úplně všech. Bez výjimky.

Dohody:

I u DPP by měly být odvody stejné jako u DPČ nebo ji úplně zrušit. Mnohé firmy si ale i tak poradí. Na pásku minimální mzdu a zbytek bokem. Bud" na dohodu či rovnou na ruku. Lidé pak budou mít nízké důchody, které jim zase nezaplatí nikdo jiní než ti poctiví. A budou brečet jak nízký důchod mají, protože ty peníze utržené bokem obratem ruky utratí. Těm by se neměly vyplácet ani sociální dávky a jiné podpory. Měli by jen posílit řady brigádníků a svou chybu z mladších let si odpracovat. Stát není charita. Nebo zkrátka pracovat klidně až do 70 let. Nikdo nemá povinnost splácet jejich chyby a rozmařilost.

Odchod do důchodu v 65 letech a déle.

Jelikož se to defakto dotýká generace narozené po roce 1965, přinese to i svá úskalí. Zažila jsem v jednom pražském marketu starší paní, co sotva při doplňování zboží některé těžší krabice uzvedla. O kus dál ji sledovali mladí kluci, možná brigádníci. Namísto pomoci ji titulovali slovy, hele, baba to zase rozbije. Starší lidé se nestanou těmi, kdo mladým předají své zkušenosti. To se bude týkat jen vysoce kvalifikovaných profesí. Ti mají svou hlavu a vše si budou chtít dělat po svém. Staří budou ze stran svým mladších šéfů a spolupracovníků spíše dehonestovaní a ponižovaní. A to nejen v dělnických profesích. Ale i v administrativě, kde už může hrát roli špatné vidění a tím i chybování, zpomalené myšlení. Šéf ani práce ale čekat nebudou. Předčasné důchody by se mohly zrušit a namísto nich by lidem od 60 let a odpracování 35 let a víc byla vyplácena sociální dávka v polovině minimální mzdy. Do práce by chodili dále na kratší úvazek a určitě by to mělo i vyšší přínos pro ekonomiku. Do sociálních služeb by lidé namísto na 12 hodin, ale i jinam chodili třeba jen na šest hodin, nebyli by tak unavení, vyčerpaní a měli čas jak na svou regeneraci tak péči o své blízké. Mnozí by možná vydrželi nějakou dobu i přes svůj důchodový věk.

Ten kruh je až příliš začarovaný. Čas nezastavíš a proti věku není léku jak říkávaly naše babičky. Ani vnitřní hodiny člověka nikdo nepředělá ze šedesátiletých na třicetileté. Ale pokud by se daly dohromady chytré, opravdu chytré hlavy bez ohledu na politický dres, řešení by se určitě našlo a to i méně bolestné. Bohužel, lidé opakují své chyby donekonečna a pak se diví co z toho vzejde. Pokud volí takového Marka Bendu a jemu podobné co o běžném světě neví zhola nic, pak se nemohou divit kam až jsou politici schopni zajít. Svou roli zde bohužel sehrává i silná voličská skupina důchodců sdílející s politiky stejnou vlnu po nás potoka. Do dnešních dnů si je každý politik snažil hýčkat v bavlnce a chodit okolo nich po špičkách. Než ten obrovský důchoďák jednoho dne vybouchl a na jeho obnově se budou muset podílet i oni sami.

Ukrajinští uprchlíci:

Pomoci ano, nejsme barbaři, ale jen v prvních měsících války. Pak už se měli postarat sami o sebe. A schopni toho jsou, protože před válkou jich tady pracovala spousta. Problém asi je i v tom, že většina pracuje na dohody a možná i na černo, kde žádná evidence není. Těm skutečně pracovitým, především mladým rodinám s dětmi, které se už zpět domů vrátit nechtějí by pomoc naopak nabídnuta být měla, včetně brzkého začlenění se na trh práce. Jejich děti a nejen ony v budoucnu a vlastně i dnes budou vydělávat především na důchody těch, kteří vlastní potomky z nějakého důvodu neměli. A také pečovat o staré v domovech seniorů, což vlastně mnozí z nich už činí. Byla jsem v jedné vesničce. Byla to taková vesnice starých. A když do ní přišly mladé maminky z Ukrajiny, ty děti tam byly jako zjevení. Nakonec se ta komunita vzájemně sžila, staří si ještě ruštinu pamatují. Nakonec jim ti starší co ani neměli svá vlastní vnoučata děti pohlídali společně s jednou maminkou a ženy mohly jít alespoň na pár hodin pracovat. Především venkov se stává tím smutným odrazem zestárnutí populace. 

Umělá inteligence:

Možná spása budoucnosti. Nejí, nespí, zbytečně neotravuje, vše hned pochopí, nemarodí, pracuje nepřetržitě 24 hodin. Možná ji zčásti bude ovládat člověk. Otázkou je, zda ten robot nebude chytřejší než jeho třiašedesátiletý obsluhovatel a neporadí si sám a třeba úplně jinak.

Anebo bude vše nakonec úplně jinak. Tak jak známe z historie. Epidemie, přírodní katastrofa, změna klimatu, válka lidstva či válka lidstva s umělou inteligencí. Tatínek vždy říkával. Když se přemnoží divoká prasata nebo králíci, zasáhne příroda a přijde prasečí nebo králičí mor. Třeba ani covid neřekl své poslední slovo či někde spí pradávné viry co se probudí s tajícími ledovci. Příliš scifi než aby se stalo realitou. Dnes už pomalu nic nebrání aby se nereálné stalo reálným.

Člověku však stále nejde do hlavy, kde soudruzi z NDR udělali chybu. Za války a skutečné bídy jedna matka uživila tři děti i víc. A v době blahobytu tři děti neuživí jednu matku.

Nevážně vážně aneb rozkaz zněl jasně. Důchod in memoriam.

Film Potomci lidí. Stojí za zhlédnutí. Ve válce byl zabit nejmladší člen lidské komunity. Zemřel ve věku 35 let....