Jakoby v nebi scházely andělé.

Firmy naléhavě shánějí zaměstnance zde na zemi a nebe zase anděly. Jinak už si ty nejsmutnější osudy jaké nás dnes a denně potkávají vysvětlit nedokážu. Alespoň ne rozumně. Slovensko postihla obrovská tragédie jakých se na  

silnicích odehrají stovky už jen v tom, že se do svých domovů už nikdy nevrátí především mladí lidé. Mnozí ještě děti. Bohužel za nepozornost řidiče nákladního auta, který měl dle jedné z variant sáhnout po mobilu a tak zpečetit osudy cestujících v protijedoucím autobuse či té druhé verze, kdy měl být náklad přetížený. Řidiče mohl stihnout mikrospánek, autu selhat brzdy, to už ví jen Bůh a to jak vše doopravdy bylo objasní až expertíza. Ať už ale bude výsledek jakýkoliv, obětem převážně z řad dětí život už nikdo nikdy nevrátí. Zubatá řádí jako utržená ze řetězu tento rok snad ještě víc než jindy a nemilosrdně kosí všechny kolem. Staré, mladé, zdravé, nemocné, děti včetně maličkých miminek. Kolik jen duší si ta zubatá potvora odnesla jen tento rok včetně těch nejčistších a nejnevinnějších. Ona sice běhá po světě od nepaměti, ale snad čím víc je člověk starší, tím více ji začíná vnímat. Kolik jen pod její ostrou kosou vyhaslo a mnohdy zcela zbytečně dětských životů, pokračovatelů nás samých, poupat, co nestihla rozkvést. Lidský život dokáže změnit jedna jediná vteřina a vše je úplně jinak. Dům snů se zbortí jako domeček z karet a nic už nebude jako předtím. Nikdy víc. Zůstane jen hluboká bolest a jizva co se nikdy nezhojí kdesi hluboko uvnitř.

Když jsem se často jako malá holka ptala své babičky proč hodní lidé odcházejí tak brzy v neznámo, řekla mi že to je proto, že Bůh je má rád a tak si je bere k sobě do nebe. A tam prý se stávají laskavými anděly co opatrují své blízké tady na zemi. A také převádí dobré duše lidí a zvířátek na druhý břeh aby cestou nezabloudily a nepoddaly se strachu. A také jim pomáhají zapomenout. Tomu jsem doposud neporozuměla. Právě ty hodné a obětavé duše  by mezi námi měly pobýt co nejdéle. To ony dělají svět krásným a laskavým. K čemu jsou zlouni, kteří zde mohou škodit, ničit či zabíjet, vytvářet dusno a šířit kolem sebe jen strach, závist a nenávist. A přesto se mnozí dožívají požehnaného věku třebaže za sebou zanechali bolest, slzy a spoušť. Tak to má být ta spravedlnost božích mlýnů. No pěkně děkuji. Miluji zvířata a to celým svým srdcem i duší. Jsou to ty nejúžasnější a nejčistší bytosti na tomto světě. A hledala-li jsem skutečnou nezištnou lásku bez masek a přetvářky, našla jsem ji právě u zvířat. Vím, že můj milovaný pejsek by za mě položil život a má kočička by za mě dýchala. A já za ně taktéž. Zůstali se mnou ve chvílích nejtěžších když se kamsi pomalu vytráceli mí přátelé. Věrně stáli po mém boku když jsem onemocněla, přišla jsem o práci i rodiče se šlechetností rytíře. O to víc mě zasáhla smrt tří žen ve slovenské Revuci, kde si rozbouřená voda vzala nevinné životy dobrovolnic se srdcem na dlani snažící se zachránit pejsky z útulku před utopením. Na školení záchranářů nás učili že život má přednost před majetkem. Ale jakou má mít přednost život před životem. O co horší je život psí než lidský. Stále je to život. Smutné je že ty ženy se snažily dovolat pomoci ale nedočkaly se jí, alespoň ne včas. Nemohu předjímat dopředu, ale patrně bych se zachovala stejně. I já bych se snažila zachránit sebe i svá zvířátka. A i kdyby si mě vzala voda jako tyto tři lidské anděly, lépe je zemřít v lásce a pro lásku než v osamění obklopena zradou člověka.

 Člověk přestává cítit odpovědnost za život. I za ten svůj. Jakou cenu může mít potom ten cizí natož psí. Nač se pak ale potom honí, stresuje a pachtí za nebeským mamonem když to co v potu tváře tak těžce vybudoval převezme někdo jiný koho třeba ani nezná, pokud nestačil zplodit dědice. Život je vzácný, čas je vzácný, vzácná je každá hodina, vteřina, kterou zde prožijeme ve zdraví s těmi, které milujeme a oni milují nás. Bůh je láska a jejich srdce byla láskou naplněna. Měly jí tolik že se snažily pomoci tam, kde zasáhl nemilosrdný osud či krutá ruka člověka. Tam kde byla srdce probodena hrotem krutosti vkládaly léčivý obklad obalený nadějí a vírou v dobro. Tak proč musely zahynout zrovna ony, ptám se babi, hledám marně odpověď Bože který jsi láska. Tak proč. Proč ji tedy bereš ze světa, který ji tolik potřebuje. Čím bude svět bez lásky toho nejkrásnějšího lidského citu. Už takhle ho stále více pohlcuje nicota, prázdnota, bezmoc a zoufalství. A ty jen bezmocně přihlížíš všem těm nepravostem ač jsi všemocný a všemohoucí. Stačí jen pouhé slovo, není to tak. Ano, dal jsi nám svobodu skoro ve všem. Jak jsme s ní naložili jako lidské pokolení vidíš sám a vidíme to i my sami. A ty co navracely slunce do psích i lidských duší odešly k tobě. Navždy. Jakoby v nebi scházely andělé. Do vánoc zbývá už jen pár týdnů. Jak ošemetné, jak krátký to čas od vánoc do vánoc. Čas lásky a pokoje končí o silvestrovské noci a v mezičase nám tady řádí zubatá. A než se rok s rokem sešel u štědrovečerní večeře přibyla další prázdná židle. Co jsme jen my lidé pohledem vesmíru. Pouhé nic které může kdykoliv zmizet. Sejde z očí sejde z mysli, říká se. Někdo tu byl a v jediném okamžiku zůstalo nic. Co jsme vůbec my lidé pohledem Boha. Pouhý prach, který může být v jediném okamžiku rozptýlen po okolí. Tatínek míval ke stáru jedno úsloví. Škrtneme, prdneme a jdeme. Žijeme rychle, zrychlila se doba, stále někam běžíme sotva popadáme dech. Kam vlastně všichni tak chvátáme. Statistiky lékařů a dopravních nehod mluví jasně. Do hrobu. Všechno už máme anebo téměř všechno. Všude jsme byli, všechno víme a známe nejlépe. A tak proč nemít vlastní hrob a nezajít se podívat tam odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil. Třeba budeme první...