Milý facebooku.

Již hezkých pár let se spolu kamarádíme. Za tu dobu nasdílela spoustu nádherných obrázků co pohladí po duši zejména ze říše zvířat. Jsem kočkomil a psí máma tak mě velmi těší, když právě skrze tebe mohu pomoci některému

z opuštěných zvířátek. Nabízíš nejen laskavé a srdceryvné příběhy s happiendem, ale také smutné, plné bolesti, zoufalství a opuštění. Říká se, že na každou osamělou duši někde někdo čeká, třeba až na samém konci světa. A mě si našla malá kočička. A to díky tobě objevila to malé chundelaté klubíčko kterému nabídla domov plný lásky. Nebýt jedné ze tvých stránek asi bychom se s Lucinkou nikdy nepotkaly. Jsme si zkrátka souzeny. Presentují se zde lidé šťastní i méně šťastní i ti, co si s tebou jen lehce pohrávají. Stačí jediný klik a ocitáme se ve světě celebrit a hned máme depku. Jsou krásné, mladé, úspěšné, opálené, bohaté a bůhví jaké ještě. A také lovci osamělých srdcí skrytí pod různými maskami. Takoví američtí vojenští vdovci co se s nimi doslova roztrhl pytel jsou fakt kamaráde na pováženou. Že by takovýto muž hledal svůj český sen v zemi, kterou možná ani nezná a Česko si plete s Čečnou příliš logiky nemá. Fakt divný, nemyslíš. Já takovéto žádosti o přátelství rovnou házím do spamu. Považ si, náhle ovdoví a shání peníze pro nemocnou dceru, investoval peníze které mu během pár měsíců přinesou pohádkový zisk nebo brzy dostane rentu, ale než se vše zkrátka vyřídí, znáš to. On vysloužilý vojenský veterán v zemi dolarových magnátů. A já se mám z něho posadit na zadek a ještě ho zasponzorovat. Chudá děva z Čech. Jo, pravda, kdysi spadla z kola, ale na koleno, které mi to občas zvláště při změně počasí připomene ne na hlavu. Sprosťák jeden, takhle obelstít všechny ty vdavekchtivé paničky, osamělé klimakteričky či zlomit srdce oslnivé krásce hledající své štěstí v daleké zemi za mořem než zjistí že onen zámořský princ vysál její konto a ještě si musí půjčit na letenku do Ameriky kde svůj idol poprvé spatří. Ten už ale plení území v jiném bolavém srdíčku.

Jsem Husákovo dítě a o tobě se nám tehdy ani nesnilo. Žili jsme tak nějak živočišně. Když chtěla vytáhnout kamarády ven tak prostě šla a zazvonila u jejich dveří. A skvělé zážitky nemusela vyvstát ve frontě na zážitky ale prostě je zažila na vlastní kůži. Náš svět byl skutečný ne virtuální. Takové chvíle strávené u ohníčku při opékání buřtů a kytaře byly k nezaplacení. Neměla sice stovky přátel ale jen pár, ale byli to skuteční kamarádi co mi třeba přinesli polárkový dort když si vyvrkla kotník a nemohla jít s nimi ven nebo do kina. Na hřišti nebo před barákem skákali gumu nebo panáka, do ďůlku  pinkali barevné kuličky a směňovali céčka. Zvlášť ta fosforová měla obrovskou cenu. Za jedno získala dvě bílé myšky a za áčko koťátko. Na dovolenou jezdívali k rybníku, babičce na chalupu anebo na Šumavu s ROH. Anebo trávila prázdniny v pionýrském táboře kde se užila spousta legrace. Nacházeli zde nejen bobříka odvahy ale i své první lásky. Takové ty nevinné dětské, platonické kdy dostala první pusu na tvář upatlanou od borůvek. A také chodili pozorovat zmije vyhřívající se kousek od našich stanů na sluníčku nebo chytali raky v potoce. A také malé rybičky které si večer upekli na ohníčku.

A večer si vyprávěli tajemné příběhy nebo hlídali malé děti. Či se jen tak hihňaly pod spacákem. Prostě holky. Byli pořád spolu ne každý zvlášť s očima přilepenýma k displeji mobilu. Ty nás prostě ještě neznaly a ani my je. Očima dnešních dětí prostě žili v pravěku ale bylo nám v něm hrozně moc fajn. Život plynul tak nějak pomaleji a my měli čas užít si a vychutnat každičký jeho okamžik. A když si chtěli něco říct tak pěkně z očí do očí a někdy i pořádně od plic. A pak si podali ruce a zase kámoši. Nejvíce se po návratu těšili až rodiče nechají vyvolat fotky ve fotolabu. Pak se sešla celá rodina, příbuzní a přátelé a společně prosmáli celé odpoledne. Takřka nic si nezáviděli, nesmrtelná teta neměla šanci se u nás ubytovat. Všichni byli tak nějak nastejno ze stejné osady. Pár spolužáků vyrazilo k moři do Jugoslávie, my k Baltu. Tatínek prostě miloval sever a vedra příliš nemusel. Měly jsme jako děti tak trochu sparťanskou výchovu. A mezi to patřilo i otužování. Nejhezčí prázdniny ale stejně byly ty u babičky a dovolená na Šumavě, kam vyrážely třeba dva tři autobusy rekreantů na pohodových čtrnáct dní. A náš zpáteční autobus se klidně mohl jmenovat houbový Kuba. Často dary šumavských lesů ani nestačili pobrat. Ale pak ty houbami provoněné vánoce když tatínek připravoval šumavského kubu. A hned se vyrojily ty krásné vzpomínky na báječnou dovolenou.

Tak to vidíš kamaráde. Ani jsem tě nějak zvlášť ke svému životu nepotřebovala a přesto prožila nádherné období obklopena přáteli, vzájemným setkáváním se než uplynulo hezkých pár let a heslem dne se stalo " kdo není na netu nežije." Naše babičky se chodily vyzpovídat ke knězi, my chodíme na internet. Naše trápení či radost je třeba pořádně vykřičet do celého světa. Uleví se nám a zjistíme, že v tom alespoň nejsme sami. No vidíš kamaráde, ty jsi vlastně i psychoterapeaut. Doba jde dál, pokrok nezastavíš a možná i ty se jednou zařadíš mezi retro styl jako ten náš táborák, panák, švihadlo, skákací guma či dovolená s ROH. A jelikož spoustu adres poztrácela, nějakou dobu už s tvou pomocí se snažím obnovit svá stará dobrá přátelství. Není úžasné objevit na jednom ze tvých profilů svou dávnou kamarádku z dětských let ze 3 A s níž se naše cesty přestěhováním rozdělily. Z holčin jsou ženy, už ne sice mladé ale stále krásné co život berou takový jaký je, sportovně a s humorem. Duše zůstala stejná, jen ten obraz v zrcadle se trochu pozměnil.  Ale stále jsme to my. Čupr baby od táborových ohňů. A vo tom to je.