Padesát let po té.
jsem do roku 1989 neměla nejmenší potuchy ostatně tak jako o spoustě dalších věcí. Buď utajovaných navěky nebo překrucovaných v zájmu mocných nemocných podle toho, kdo u vesla právě seděl. Jen si pamatuji, že jsme žili na malé vesničce. Maminka mi vyprávěla o ruských vojácích ukrytých v nedalekých skalách. A jeden z nich mi prý dokonce zachránil život. Když se mnou v kočárku projížděla kolem skal, utrhl se obrovský balvan a řítil se právě na nás. Jeden z mladých vojáčků nacházejících se jen kousek od nás maminku chytil za rameno a odtáhl i s kočárkem o kus dál. Kámen dopadl na místo, kde před pár vteřinami stál kočárek se mnou vyjukaným miminem z té obrovské rány. Od té doby maminka nedala na ruské vojáky dopustit. Já však o nich téměř do svých jednadvaceti let nic nevěděla, jen to, že jednomu z nich vděčím za život a jsou to naši osvoboditelé tak jako v pětačtyřicátém. Tak nám to bylo alespoň ve škole presentováno a doma se o 21. srpnu 1968 příliš nemluvilo. Naštěstí ani naši vesnickou malotřídku politika nijak zvlášť nezasáhla. Nemuseli jsme chodit ani do prvomájových průvodů, protože v ten den žádný autobus buď nejel vůbec nebo jen velmi omezeně. A vlastní auto měl málokdo. A tak lidé vyvěsili do oken vlaječky a bylo vymalováno. Za to jsme si jako děti užívaly krásné a bezstarostné dětství plné her. Spoustu času trávily venku. Buď s kamarády na hřišti nebo v přírodě. A také jsme pomáhaly svým rodičům s lehčími domácími pracemi a se zvířaty. Nebyly jsme přehlceny informacemi a snad byly i šťastnější a zdravější než jsou dnešní děti. O tom co se děje až "kdesi v daleké Praze" neměli tamní lidé ani potuchy nebo je to příliš nezajímalo. Svých starostí měli dost. Na vesnici je neustále co dělat a práce nepočká. A také rodiny měly více dětí než dnes takže se maminky měly co otáčet. Žádná pračka, myčka. Maminka ještě občas prala na valše a nádobí se mylo ve dřezu.
A právě v této době před padesáti lety propukl největší babyboom jaký kdy tato země poznala. Na svět přicházely tzv. Husákovy děti jako na páse. Dnes už jsou mnozí pomalu před důchodci a kdyby se neustále neprodlužoval odchod do důchodu tak především ženy s dětmi by se chystaly na svůj zasloužený odpočinek. Přemýšlela jsem, jaké by to vlastně bylo kdyby. " Nu, kdyby nebyly ryby, nebyly by rybníky", říkával tatínek. Jak by asi naše země vypadala, kdyby se nerozpadlo Rakousko-Uhersko a my jsme nadále zůstali součástí monarchie jako Britové, Švédové, Španělé... Měli bychom se líp nebo hůř. Určitě bychom jako celek byli silnější a ne tak rozdrobení. V jednotě je síla, vtloukali nám do hlavy soudruzi. Možná by z nás byla i evropská velmoc, nezažili bychom 2. světovou válku, 21.srpen 1968 ani nástup komunismu k moci. Byli bychom někdo. Chytré české hlavičky a šikovné ručičky by se ve světě určitě neztratili. Naše krajina by nebyla zpustošená a zdevastovaná tak jak tomu bylo za minulého režimu. Mnohá místa severních Čech připomínala spíše měsíční krajinu a ochrana zvířat patřila spíše do říše fantazie. Snad bychom neztratili ani svou hrdost a světem kráčeli se vztyčenou hlavou, ne se shrbeným hřbetem. Lidé by neztratili víru a to především v sebe samé, tento těžce zkoušený národ by si nenesl stigmata z generace na generaci.
A lidé by se určitě měli mnohem lépe. Naše životní úroveň by byla přinejmenším stejná jako v sousedním Rakousku. Důchodci by měli větší důchody, zaměstnanci plat. Neprožili bychom divoká devadesátá léta, která jedny vynesla na bájný Olymp a ti druzí spadli do žumpy z níž se už nikdy nevyhrabali. Padesát let po té. Mladá generace pomalu netuší, co se odehrálo před třiceti, natož padesáti lety. Mladí lidé nežijí minulostí, budoucnost je příliš pro ně vzdálená. Žijí tady a teď, spoustu problémů neřeší a život si užívají. Pro ně je život krásný a vzrušující. Mají nespočet možností kde a co studovat, cestování, uplatnění se, osobního rozvoje. Ruštinu nahradila angličtina čímž se jim ještě více otevřel svět. Život jim nadělil spoustu vymožeností o jakých se dnešním 50+ ani nesnilo. Nyní na tom jsou patrně nejlépe tzv. Havlovy děti narozené počátkem 90. let nepoznamenané temnou minulostí. Zatímco silná poválečná generace pomalu odchází do důchodu či dokonce již na druhý břeh, následně přichází ta sengvičová. Husákovy děti. Příliš staří na práci a příliš mladí na důchod. A právě Havlovy, Klausovy a Zemanovy děti jsou očima trhu práce pokladem pro tuto zemi. Mladí, neklidní, plni elánu, nezatíženi předsudky, vzdělaní, znalí moderní technologie a světových jazyků. Až na jeden škraloup. Kravky asi podojí roboti tak jako se postarají o staré, nemocné a osamělé lidi, myčku opraví dělník z Ukrajiny, záda nám namasírují svůdné Thajky. Na odcházející starší generaci znalou ještě fyzické práce a činností rukodělných sedí celkem dobře jeden z vtipů. Mladá slečna se chystá nastoupit do autobusu za jehož volantem sedí starší pán jemuž se trochu třesou ruce. Když ho vidí raději vystoupí s tím, že počká na další a zeptá se kdy tak přijede. Za deset minut přijede můj otec usměje se řidič.
Jsem dítě květinové revoluce jehož andělem strážným se stal mladý okupant. Ruský vojáček, který možná ani nevěděl kam jede a proč. Taková zkrátka byla doba. A každá revoluce přináší své oběti. Války a okupace jsou rozmarem mocných přinášející utrpení, za něhož platí nevinní svými životy a zdravím. A skutečnými hrdiny se stávají neobyčejně obyčejní lidé. Všechno znám jen z vyprávění či televizních seriálů, slov politiků a přesto si neuvěřitelně cením všech těch, co se 21.srpna 1968 dokázali vzepřít cizím tankům jen tak. Slovy, srdcem a holýma rukama pevně svírajícíma národní vlajku. Dnes by takovouto odvahu v sobě našel asi málokdo. A třeba se mýlím. Katastrofy, neštěstí a války lidi spojují. Je to smutné ale je to tak. Je to okamžik kdy z vnitřku člověka vytryskne ta obrovská síla jako gejzír.
Vladislava Chourová
Bydlím u své kočky.
Mnohý řekne jen kočka. Obyčejná svéhlavá kočka, která uzná za vhodné, kdy se má přijít pomazlit nebo si vůbec najít na svého páníčka čas. Moje kočičky však jsou vznešené, umazlené bytosti s velkým kočičím srdíčkem. Prostě dámy i
Vladislava Chourová
MS v hokeji 2023.
Miluji hokej. Vlastně mě k němu přivedl můj tatínek. Zatímco on pln hrdosti celým svým srdcem fandil českému týmu, já jsem zase především v mladším věku fandila své zemi zaslíbené Kanadě, v níž jsem toužila žít. Jenže jak se říká,
Vladislava Chourová
Staří jako Metuzalém a upachtění jako Mojžíš aneb důchod in memoriam.
Metuzalém žil neuvěřitelných 969 let. Tak praví kniha Genesiis. Dle vědeckého bádání se však může jednat o písařskou či překladatelskou chybu a Metuzalém by se na tamní dobu dožil úctyhodného Bohem požehnaného věku 81 let, kdy
Vladislava Chourová
Darinka. Tam za duhovým mostem
Tolik let už uplynulo od doby, co jsem opustila říši lidí, svých milovaných a přešla přes duhový most. Je to přesně dvanáct let. A přesto si vše pamatuji úplně přesně. Jako by to bylo včera. Před lety si mě pořídila navzdory svým
Vladislava Chourová
Myšpulka z trojské ZOO se loučí se svými přáteli. Ví, že navždy.
Dlouho jsem se neozvala, já vím. Přece jen už jsem kočičí babička a i když stále vitální, věk už se stále více hlásí o slovo a stejně tak,
Vladislava Chourová
Příliš mladí na důchod, příliš staří na práci.
Kdo by to před téměř pětatřiceti lety, kdy se na Václaváku zvonilo klíči ve jménu nové naděje tušil, že stávající ekonomika bude závislá na práci babiček a dědů. Prarodičů utvářející rodinu a pěstujících ve svých vnoučatech něhu,
Vladislava Chourová
Je to děs a hrůza. To nedáme říkají jedni. Je to potřeba oponují druzí.
Důchodová reforma je takřka po třiceti letech zdá se na spadnutí. Zatímco se o ní pouze mluvilo, nikdo z politiků nenašel odvahu kopnout do onoho pomyslného kamene. A společnost rok od roku stále více stárla. A dnes po zvolení
Vladislava Chourová
Svět bez důchodců. Aneb nevážně vážně.
Dvacet let po té. Země koruny české zestárla. Lev ztratil svou pomyslnou sílu stejně tak jako národní měna. Zůstalo jen pár pamětníků, kteří po celoživotní a často i úmorné práci odešli na zasloužený odpočinek jakého si užívali
Vladislava Chourová
Růže která neuvadne.
Je to až neuvěřitelné, kolik uplynulo vody od tragické smrti nejsledovanější ženy světa princezny Diany. Je to již čtvrtstoletí, co tady s námi už není. Bylo tak těžké uvěřit té zprávě o smrti královny lidských srdcí. Princezny z
Vladislava Chourová
Už se mi nechce jít dál.
Právě v tento čas se mi vybavil jeden z textů písničky Hany Zagorové. Odešla čistá šlechetná duše. Hana Zagorová zesnula. Pamatuji se na svá školní léta ve vesnické malotřídce, kde se pro nás dospívající dívky právě Hanka
Vladislava Chourová
Váleční uprchlíci v Česku. Zkáza nebo naděje.
To co se stalo na Ukrajině se nikdy stát nemělo. Válka zkrátka do civilizované Evropy 21. století nepatří. Největším predátorem na světě není levhard, panter či jiné zvíře, ale člověk. Tvor, který se povýšil nad samotného Boha.
Vladislava Chourová
Stařec s prstem na spoušti.
Neznám Vladimíra Vladimíroviče Putina natolik, abych ho mohla dopodrobna rozebrat zrovna tak jako ukrajinského presidenta Volodyje Zelenského. Do jejich niter nevidí nikdo, pouze Bůh. Věkový průměr dožití v Rusku činí plus mínus
Vladislava Chourová
Dopis mamince.
Milá maminko. Blíží se magické datum 22.2.2022, které má přinést světu štěstí a také novou naději. Tak to prý vidí hvězdy a ty jak známo, nikdy nelžou. Já však kdesi hluboko uvnitř cítím smutek. V tento čas uplyne neuvěřitelných
Vladislava Chourová
Dominika Gottová - Pro tebe.
Také jsem si nemohla nechat ujít skladbu od nejstarší dcery hudební legendy Karla Gotta Dominiky, kterou odrecitovala s propojením sladké francouzštiny Gabriela Grilloti. Tato skladba dá se říci vyzněla jako zpověď do nebe osudem
Vladislava Chourová
Česko hledá národního ptáka.
Cožpak o to, o různé ptáky by nouze nebyla. Buď se nám tady vznášejí holubičky nebo krouží pták ódeesák, který se právě usadil ve vládě. Ty poletující holubičky si dokážeme lehce představit. Takové vrkající hrdličky. A holub
Vladislava Chourová
Karel.
Na tento film jsem se do kina dostala až napotřetí. Vždy bylo vyprodáno do posledního místa. Po skončení dokumentu se z řad diváků ozval obrovský aplaus, pocta Mistrovi. Těsně před odchodem diváci povstali a mnozí sklonili
Vladislava Chourová
Území starých.
Poslední sčítání lidu potvrdilo jen to, před čím mocipáni světa zavírají či jen přivírají oči. Česká společnost zestárla a to docela rapidně. Nejvíce lidí v produktivním věku je čtyřicátníku a pětačtyřicátníků. O padesátnících a
Vladislava Chourová
Padesátníci. I my chceme pracovat, i my máme právo důstojně žít.
Milí zaměstnavatelé. Ano, vy, co tak horlivě roníte své krokodýlí slzy, kterak vám chybí schopní zaměstnanci a covid 19 vám stále nedovoluje dovézt tolik žádanou levnou pracovní sílu z východu. Nutně nás zaměstnance potřebujete.
Vladislava Chourová
Popelka zůstane v našich srdcích navždy vepsaná.
Té zprávě jsem nemohla uvěřit tak jako mnozí z nás. Nikdo tady nebudeme věčně a plamínek naší svíce jednoho dne pohasne. Někomu dřív, jinému později. Předplacené to tady nemá nikdo z nás a smrt se usmlouvat nedá. Je jí zcela fuk,
Vladislava Chourová
To mám vzít polonahou holku před Parlament?!!
Jsem zkrátka malé pivo. Co nadělám. Ale někdy, zvláště nyní v té prapodivné době v jaké už rok a nějaký ten pátek žijeme to může mít i své výhody. Už jsem potřebovala nové legíny na zaběhání si v přírodě a na kolo. Sluníčko zve
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 104
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1128x