Myšpulka ze ZOO si užívá hřejivého domova a lidské lásky.

Esmeraldo, štěstí moje. Ty tvoje nádherné smaragdové oči, říkávala mi má nová paní a letmo mě políbila na čumáček. A mé smaragdové oči se zalily slzami. Paní jež měla srdce jen pro svou kočičku kterou si odchovala od koťátka a ona

ji považovala více za svou maminku než paničku, otevřela srdce i mě. Prostému tuláčkovi. Kočičí babičce. Najednou jsem byla tak naměkko, snad jak nikdy předtím. Jsem velmi pokorná kočička. A v mém novém domově jsem objevila jednu z kytiček, kterou my kočičky přímo zbožňujeme. Po šantě kočičí je to šáchor a jak výtečně chutná. Jak jsem tak přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, přišlo na mě ono nutkání. Nevěděla jsem, co mám v tu chvíli dělat. V přírodě jsem vypustila loužičku takřka kdekoliv, ale tady jsem ztracená. Nutkání bylo stále silnější a já jsem začala nervózně škrábat na koberec a vrčet. Moje nová paní cosi vytušila a všude kolem rozestlala jakési bílé pleny určené pro nemocné a staré pejsky a kočičky, koťata a štěňata anebo zvířátka s inkontinencí stejně tak jako staří lidé. Nakonec jsem se s hlubokým ostychem vyčůrala v kuchyni na lino. Cítila jsem se moc trapně když mě ta černá kočka s pohrdavým pohledem sledovala. Má nová paní mi sice kočičí záchůdek připravila, ale blízko místa, kam chodila ta černá kočka. A já jsem se jí bála. Občas měla výraz krampusáka ve tváři a to mě děsilo. A také byla nesmírně žárlivá. Nejsem hloupá, věděla jsem kam chodí vykonávat svou potřebu. Naivně jsem si myslela, že si mě vezme pod patronát a všude mě provede a také vysvětlí spoustu důležitých a pro mě nových věcí. Ona ale buď jen syčela anebo si hrála na ublíženou, když její panička zmizela z dohledu. Nikdy bych na ní svou packu nevztáhla. Jednou dokonce vlezla do vany, stáhla ocásek a pronikavě brečela jako bych jí bůhví jak ubližovala. Buď byla tak dobrá herečka anebo, skrývala strach nebo prostě jen žárlila. Přece jen byla vychovaná jako jedináček a pěkně rozmazlený. Zatímco ona vyrůstala v teple a pohodlí, já jsem se musela aklimatizovat a tvrdě si vybojovat své místo pod sluncem.

Pro toulavé kočičky je každý nový den bojem o přežití. V létě to ještě jde, ale zima je moc krutá. Jak jen mě zábly pacičky. Mnohdy jsem se chodívala ohřát do stánků či prodejen se suvenýry. Jak jsem brzy zjistila, v bytě nežila jen ta černá kočka, ale také malá bílá myška. Snad jsem ji měla mnohem raději než tu černou kočku. Co však musím přiznat, Lucka svou paničku bezmezně milovala. Byla ji naprosto oddaná celým svým srdcem i duší. Myslím, že to bylo oboustranné. Jak já jsem jen té Lucce záviděla. Neprší na ni, nefouká, nezebou jí tlapičky a má každý den plnou mističku a teplý pelíšek. No spíš postel. A hlavně má někoho na koho se může spolehnout a kdo se o ni postará. Ale zase nemá takové zážitky jako já. Ví vůbec jak vypadá takový slon, opice nebo plameňák.A jak je z jara kdy se příroda oblékne do květovaného šatu a vše tak nádherně voní venku krásně, a pak v létě. To se celé dny vyhřívám na sluníčku a pozoruji veškerý ten šrumec kolem. A také štěbetání ptačí i to lidské. A večer, když vše utichne hledím na nebe poseté hvězdami.  Jak krásně se třpytí. Jsem fascinovaná tou nádherou. A Lucka žije jen zavřená v malé garsonce. Sice na okolní svět pohlíží přes okenní tabuli, ale pobyt v přírodě a na čerstvém vzduchu jí to nahradit nemůže. Kdyby měli alespoň balkón nebo terasu. Bohužel situace se vyhrotila, má nová paní musela jít do práce a bála se, že se mezitím než se vrátí popereme a všude kolem budou lítat chlupy. Částečně si za to mohu i sama, občas jsem zlověstně zavrčela jako tygr, Lucka varovně zasyčela v náruči své paní a i já jsem syčela a syčela jako ta zmije.Nakonec mě paní dala neuváženě zpět do přepravky a vrátila zpět do ZOO aniž tušila, kterak jí můj odchod za pár dní zlomí srdce. Byla jsem zmatená a také moc zklamaná. Jak já jen své nové paní věřila a v novém domově se mi líbilo. Těšila jsem se jak společně oslavíme vánoce. Svátky, kdy by nikdo neměl zůstat sám.

Mé první vánoce v lidské společnosti a teploučku. V ZOO mi není zle, jsou tu na mě hodní, ale přece jen jsem už starší kočička co si zaslouží prožít svůj podzim života v klidu a teple. Kde budu milována. Má nová paní se během týdne pro mě vrátila. Byla smutná a moc se jí po mě stýskalo. Prý jsem do domova vnesla světlo. A ta černá kočka prý neustále mňouká, což nikdy předtím nedělala, smutně kouká do mého pelíšku, vkládá mi tam hračky a patrně se cítí provinile. A také nechce žrát. Má nová paní mě chtěla vložit do přepravní tašky, ale mě se zatím moc nechtělo. Na jedné straně jsem moc toužila vrátit se tam, kde jsem se cítila dobře a bylo krásné teploučko. Měla jsem svou boudičku pod postelí. Je to sice úložný prostor, ale já jsem tam byla spokojená a také tam našla bezpečný úkryt před Luckou. Myslím, že by jsme se ani neporvaly, jsme přece kočičí dámy. Lucka je sice rozverná, je ještě mladá ale určitě by mi neublížila a já jí také ne. Vše bychom si vyříkaly naším jazykem a byl by klid. Proč jsou jen ti dvounožci tak netrpěliví a nedochvilní. Na té druhé jsem si musela vše pečlivě promyslet. Zatím je teplo, ale zimy se přece jen bojím.Ta paní slíbila, že ještě přijde tak uvidím. Možná s ní odejdu. Už vím kam jdu a co mě čeká. Vrčet raději nebudu a syčet také ne. A i Lucka už mě určitě lépe přijme. Po mé návštěvě poznala, že je přece jen lepší mít kamarádku než být doma stále sama když je panička v práci. A co víc, stále prý nakukuje do mého pelíšku který mám stále připravený. Vzpomínám si, když si moje nová paní pustila film s Kevinem Kostnerem Tanec s vlky, mé oči se zalily slzami. Skutečná krása se skrývá hluboko uvnitř. Je to krása duše. Věřím, že i Lucka má dobré srdíčko i když si navenek hraje na super hrdinku. Třeba se ještě někdy uvidíme i když mě už tolik času jako Lucince nezbýbá. Věk je sice pouhým číslem v kalendáři, ale nezapřu ho. Až vyrazíte do ZOO a kousek od šelmince a mlokária potkáte mourinku se smaragdovýma očima, jsem to já Myšpulka co vám převyprávěla tento příběh.