Domov pro seniory zalitý božím světlem.

23. 11. 2019 14:54:41
Tímto bych ráda navázala na svůj předchozí článek " o starém smradlavém praseti." Vystudovala jsem církevní školu vyšší odbornou se zaměřením na volnočasové aktivity a pastoraci což je obdobná činnost, pouze se jak na práci s

dětmi a mládeží více zaměřuje především na práci se seniory či umírajícími v hospicu. Možná v těch domovech seniorů scházejí i tito pastorační asistenti co vnesou trochu slunce do jejich duše. Např. v Rakousku je to celkem běžné. Dnes jsem tomu ráda, neboť takto jsem mohla nejlépe nejen očima ale i pohledem srdce poznat různá sociální zařízení, kam jsem se dostala na praxi. Hned v prvním ročníku nám byla vštěpována do hlavy především etika, estetika, úcta a pokora k životu jako takovému v jakékoliv formě. Krátce jsem pracovala v jednom pražském domově pro seniory zřízeném církevní organizací. Povětšinou se jednalo o klienty, či spíše klientky s alzheimerem. Muži zde byli v menšině. Hned první den po svém příchodu jsem dostala k přečtení a prostudování manuál ukrývající životopisy klientů, jakousi knihu života, kde jsem se mohla seznámit s jednotlivými příběhy od kolébky až k dnešku. Už při pročítání mnohdy krásných ale i bolestných prožitků jaké napsal sám život jsem v těchto lidech, přestože odraz v zrcadle i duši se trochu za ta léta pozměnil, nemohla nevidět člověka. Zastavila jsem se u každé fotografie, mnohé byly krásné černobílé a účesy i oděv tehdejších dívek mi připomínal první republiku. Během jediné chvíle na mě dýchlo celých sedmdesát, osmdesát let, dějiny jednoho života v nichž zanechal svůj odkaz. Třeba universitní profesor jehož později proslavili jeho studenti až v daleké Americe. Anebo paní, která celý svůj život zasvětila své milované a milující rodině. A nakonec na tomto světě z celé své rodiny zůstala ona sama. Jediná.

Po seznámení se s prostředím i představení mi jednotlivých klientů či spíše obyvatel domova jsem se jim nejprve pod dozorem zkušenějších věnovala, později i sama. Hned při nástupu jsem byla poučena, že klienty mám oslovovat vlastním jménem a příjmením ne babi a dědo, to jen, pokud si to budou sami přát. A ty co získali nějaký vysokoškolský titul např. pane doktore, pane profesore. Ti lidé jsou v různém stádiu nemoci. Jsou sice nemocní ale ne hloupí a mnozí v různých okamžicích života zareagují zcela normálně. Nebývá to prý tak často, ale stává se to a my jim takto ponecháváme lidskou důstojnost a prokazujeme úctu. Přidělena mi byla téměř osmdesátiletá paní, taková křehká babička s nádhernýma pomněnkovýma očima. Nemluvila, chvilkami si rvala vlasy. Krmila jsem ji něco přes hodinu, nebylo kam spěchat, praktikantky jsme tam byly dvě. A abych věděla, jest-li chce ještě další kousek bábovky či už má dost, naučila jsem ji na ano zvednout jeden prst a na ne dva. Zrovna tak i s pitím. Když paní ode mě něco potřebovala, tak zvedla prst a buď já či někdo jiný k ní přišel. Další paní, když si nechtěla nadělat do plíny ale normálně si potřebovala dojít na WC, velmi špatně se pohybovala, tak kývala hlavou a dělala šušušu jako mašinka a my jsme hned věděly. Klienti byli čistí, z jejich oblečení i pokrývek voněla příjemná květinová aviváž, prostředí v němž pobývali takřka rodinné procítěné lidskostí, pokorou a obětavostí. Jest-li jsem se někde opět setkala s anděly v lidském rouše tak asi tady.

A ač ošetřovatelský personál občas schází tak jako všude, nevezmou jen tak každého. Jsou zde upřednostňováni lidé vyučení či vystudovaní v oboru či příbuzném oboru nebo alespoň praxí v sociálních službách či někoho blízkého o něhož pečovali. Ti z ostatních oborů musí mít maturitu, alespoň jednoletou praxi v sociálních službách nebo ve zdravotnictví, péči o rodiče či jiné blízké osoby. Kurs pracovníka v sociálních si mohou dodělat do osmnácti měsíců. Jsou zde pravidelné supervize a dovolená šest týdnů aby se pečovatelky náležitě zotavily po své náročné práci. Na praxi jsou bráni studenti sociálních škol či příbuzných oborů, brigádníci z řad maminek na rodičovské dovolené či empatičtí lidé s hezkým vztahem ke starým a nemocným lidem. Jak pro samotnou ředitelku domova tak i pro personál se tato služba stala skutečným posláním jak jsem zjistila již při samotném pohovoru který nepatřil zrovna k nejlehčím. Dostávala jsem spoustu otázek, vyplňovala test, mohla vyjádřit své vlastní představy a názory. Nezáleží na tom, zda uchazeče o novou práci poslal ÚP či škola na praxi nebo chce jenom brigádu. Všichni musí projít stejnými podmínkami. Své obyvatele tu mají rádi a snaží se jim co nejlépe zpříjemnit život. A co víc, sama paní ředitelka nechala ze své kanceláře vybudovat pokojíček pro jednu ze svých klientek, aby si v něm mohla vybudovat svou kočičí oázu a jako svou kancelář nechala přebudovat menší místnost která byla dříve jako úklidová. Klienti mají své vlastní pokoje, nanejvýš dvoulůžkové připomínající jim domov v němž vyrůstali. Jedna paní měla všude kočičky s nimiž prožila většinu života. Na obrázcích, na polštáři a malbách. Jiná zase krásné květiny. Když šly klientky odpočívat či spát popřála se jim dobrá noc a některým se ještě vkládala do úst kostička čokolády kterou milují pro sladké sny.

Hygienu a přebalování braly pečovatelky a zdravotní sestřičky jako své skutečné poslání do něhož vkládaly především lidskost. Většina z nich jsou maminky, mají přece doma děti a o ty také pečovaly, přebalovaly je. Mají zde i upovídaného kočičího terapeauta, kočičku z útulku, kterou si klienti i personál zamilovali a pomáhala jim s jemnou motorikou. Klienti měli rádi předčítání ale i různé hry. Staří lidé jsou jako malé děti. Režim mají klienti celkem volný. Jestli přijdou na snídani v sedm, osm nebo v deset nikdo neřeší. Jídlo budou mít připravené. Zrovna tak oběd či večeře. Pan inženýr rád sedával na svém invalidním vozíčku na terase a pozoroval hvězdy. Myslel normálně jen se díky parkinsonově chorobě hůře vyjadřoval. Jinak byl celkem soběstačný a měl kolem sebe rád společnost, zajímal se o dění kolem sebe dokud to jen šlo. V televizi sledoval nejraději sport a zprávy. Když jsem se těm babičkám zadívala do očí, přestože byly stiženy vážnou nemocí co kousek po kousku ukrajuje člověčenství zračil se v nich vděk. A když je člověk, kterákoliv z nás pohladila jemně po vlasech, rozplakaly se. Možná při vnitřní vzpomínce, která už nenašla sílu vyjít z nitra ven. Pravda je že toto zařízení je malé, jen do deseti klientů. Snad i proto jsem v tomto rodinném prostředí procítěné boží láskou ráda pracovala a i si to tam zamilovala. Ti lidé mi přirostli k srdci. Přiznám se, že ve velkém několika patrovém kolosu připomínajícím sídlištní panelák bych se asi tak dobře necítila a zvláště se asi nemohla věnovat každému klientovi tak často a osobně. Ti lidé se v takovémto prostředí mohou cítit ztracení, odcizení a osamělí mezi lidmi. Ne každý je extrovent, ne každý žil ve velkoměstě. Ne každému klientovi či zdravotnímu a ošetřovatelskému personálu musí takovýto kolos v němž je víc lidského chladu než tepla a možná i té největší tmy pod svícnem vyhovovat. Snad je mnohem lepší stavět zařízení menší, kde panuje důvěra, laskavost, vstřícnost a nic se jen tak lehce neutají. Jak asi musí vypadat sociální zařízení v němž je sto, dvě stovky seniorů jen na pár pečovatelek si lze asi lehce domyslet. A také se v takovémto kolosu lépe skryje násilí, různá zvěrstva a hyenismus. A to už si vůbec nedokážu představit kdyby třeba v takovéto Slunečnici hořelo.

Smutnou stránkou zůstává, že ti co svou profesi berou jako skutečné poslání, službu člověku a nikoliv přítěž odcházejí. Ať už do důchodu, za lepším platem, tím že už sami zestárli a na svou práci nestačí fyzicky či psychicky, ale dokáží si to včas uvědomit či jen pro mizerné mezilidské vztahy na pracovišti. V domovech pro seniory na to doplatí především starší lidé, v nemocnici my všichni. Na prvním místě by měla být především lidskost ale i ty peníze pro ty obětavé zdravotníky a pečovatele, kteří si je skutečně zaslouží. Pedagogové chtějí nějakých 40 000 - 45 000 Kč, tak proč by takovýto plat nemohla brát taková pečovatelka či zdravotní sestra. Učitelé děti vzdělávají, ale pečovatelé pečují o jejich rodiče, prarodiče, často nemohoucí a nesoběstačné a zdravotní sestřičky pomáhají všem od kolébky k hrobu. Dříve se na zdravotní školy hlásily děti se skutečným zájmem o obor. Ne ti, co se na jinou školu nedostali a jinak by museli na učňák. Kritéria byla docela přísná a ne každý se na zdravotní školu dostal. Především v dobách socialismu. Pečovatelka by neměla být jen nějaká nízko kvalifikovaná pomocná síla jak jsou tyto ženy většinou viděny a brány, ale vzdělaný, empatický člověk se širším rozhledem a k tomu adekvátně ohodnocena. Pak se snad do budoucna přestanou dít obdobné věci neřku-li zvěrstva jako ve Slunečnici ale toto zařízení asi nebude zdaleka jediné. Pak tyto a jiné obdobné typy pseudopečovatelek zamíří do vhodnějšího zaměstnání ať už ve fabrice, vybalování zboží, úklidu či sadomasochistických salónů kde uplatní svou kvalifikaci a zaměření nejlépe. Světu schází lidskost, vzájemná úcta a pokora. Vystudovat může téměř kdokoliv. Se čtyřkami či vyznamenáním, to je přece jedno.

Tak je nastaveno naše školství. Pak takový člověk namísto vlastní práce odevzdá plagiát a ještě se nestydí jít do politiky či na jiná veřejná místa. V soukromé společnosti by si patrně neškrtl ani z deseti diplomy. A my se nemůžeme divit že to v této společnosti vypadá tak jak vypadá. Odsoudit a soudit není zrovna lehké když i ve vyšších kruzích nad slušností a morálkou vítězí vulgarita a arogance. Jak ale sjednat nápravu tam kde selhal jednotlivec, kolektiv, managment, politici i samotný stát. Ale není to jen stát či politici ale i vlastní rodina. Módním trendem několika let je mít ze syna či dcerky nejlépe manažera, nikoliv posluhovačku ve zdravotnictví. Ale kdo se o ně postará až sami zestárnout a rodina nebude mít čas. Patrně ti posluhovači co jimi budou stejně opovrhovat jako oni jimi opovrhují dnes. Ono ne nadarmo se říká karma je zdarma a vše se jednou každému vrátí jako bumerang v té nejnevhodnější chvíli. Před lety jsme měli blízkou osobu v jednom sociálním zařízení. Potřebovala zvýšenou péči neboť měla slabé srdce. Když zemřela, v nemocnici nám sdělili, že se hrozně zavodnila, připomínala Helenu Růžičkovou a personál domova jim sdělil že tloustla po koblihách. Prý si vždy jednu přidala k snídani. Za čtyři dny téměř o dvacet kilo. To by jich musela sníst kamión. Když jsme vešli do pokoje, po zemřelé už na nás za dveřmi čekal jen černý pytel co se do něho dává odpad s pár věcmi. Když zemřel tatínek tak jak si přál doma, pohřebáci tělo nacpali do černého pytle a když ho snášeli dolů po schodech, bouchli s ním o zábradlí. Když jsme je upozornili na trocha úcty k mrtvému odpovědí bylo, že už ho přece nic nebolí tak co.

A abychom neviděli pouze černobíle, ona dokáže pěkná nevraživost občas panovat i mezi samotnými seniory či seniory a personálem zvláště v těch větších zařízeních. Někdy jen stačí, že za jedním přijde celá rodina a za druhým nikdo či děti jen pro peníze, jsou nedochvilní, nesednou si na pokoji navzájem, nesednou si s pečovatelkou, zdravotní sestrou a ani s vlastní rodinou, teta závist se nevyhýbá ani těmto zařízením, to kyselo je moc kyselé...Zkrátka neduhy stáří v celé své parádě. A pak unavené pečovatelky často s vytahanýma rukama, sami mnohé ženy před důchodem co usínají při dvanáctihodinové směně pomalu ve stoje.

Někteří senioři by upřednostnili, aby se ve stáří a především v poslední fázi života o ně mohly postarat jeptišky. Kde je ale vzít když ztracená víra se k nám zpátky lehce nevrátí a chrám boží lásky jsme vyměnili za chrám konzumu. On i ten největší zapřísáhlý ateista na smrtelném lůžku začne volat Boha a prosit o smíření a odpuštění. A dostane-li rozhřešení, to už ví jen sám Bůh.

Autor: Vladislava Chourová | sobota 23.11.2019 14:54 | karma článku: 29.44 | přečteno: 979x

Další články blogera

Vladislava Chourová

Bydlím u své kočky.

Mnohý řekne jen kočka. Obyčejná svéhlavá kočka, která uzná za vhodné, kdy se má přijít pomazlit nebo si vůbec najít na svého páníčka čas. Moje kočičky však jsou vznešené, umazlené bytosti s velkým kočičím srdíčkem. Prostě dámy i

16.9.2023 v 19:38 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 399 | Diskuse

Vladislava Chourová

MS v hokeji 2023.

Miluji hokej. Vlastně mě k němu přivedl můj tatínek. Zatímco on pln hrdosti celým svým srdcem fandil českému týmu, já jsem zase především v mladším věku fandila své zemi zaslíbené Kanadě, v níž jsem toužila žít. Jenže jak se říká,

16.5.2023 v 17:04 | Karma článku: 9.24 | Přečteno: 219 | Diskuse

Vladislava Chourová

Staří jako Metuzalém a upachtění jako Mojžíš aneb důchod in memoriam.

Metuzalém žil neuvěřitelných 969 let. Tak praví kniha Genesiis. Dle vědeckého bádání se však může jednat o písařskou či překladatelskou chybu a Metuzalém by se na tamní dobu dožil úctyhodného Bohem požehnaného věku 81 let, kdy

13.5.2023 v 15:28 | Karma článku: 14.96 | Přečteno: 458 | Diskuse

Vladislava Chourová

Darinka. Tam za duhovým mostem

Tolik let už uplynulo od doby, co jsem opustila říši lidí, svých milovaných a přešla přes duhový most. Je to přesně dvanáct let. A přesto si vše pamatuji úplně přesně. Jako by to bylo včera. Před lety si mě pořídila navzdory svým

16.4.2023 v 14:50 | Karma článku: 10.09 | Přečteno: 121 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 30 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 10.21 | Přečteno: 92 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 123 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 187 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 13.45 | Přečteno: 351 |
Počet článků 102 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1093

Kdo vůbec jsem. Prostě obyčejně neobyčejná ženská. Aktivně sportuji, miluji zvířata, přírodu, ráda se podívám na hezký film či přečtu hezkou knížku. Věřím v anděly strážné kteří u mě mají často pohotovost, boží mlýny a lásku, krásnou, čistou a upřímnou která může mít klidně čtyři nožičky a po celý rok nosit kožíšek.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...