Srdce v objetí.

Ač to venku zdaleka tak nevypadá a měsíček Prosinec si patrně prohodil službu s kolegou Říjnem na prahu našich domovů stojí vánoce. Kouzelné, tajemné, provoněné cukrovím, purpurou, dětstvím a vzpomínkami na ten sladký čas kdy  

jsme ještě byli všichni pospolu. Tehdy jsem rodinné setkání brala jako normální samozřejmost a v pubertě dokonce jako nudu či spíše otravu. Raději bych byla s kamarády na horách. Dnes s odstupem času v tom vidím ten nejvzácnější klenot a dar nebes který ne každému je dopřán. Člověk si nejvíce vytrpí až tehdy, když ztratí své nejmilovanější což nejintenzivněji prožívá právě o vánocích. Jako dítě jsem se nejvíce těšila na dárky pod vánočním stromečkem jako ostatně každé dítě, koledy a pohádky. To jsem si oblékla princeznovské šaty, na hlavu si nasadila korunu a před televizní obrazovkou jsem prožívala svůj kouzelný příběh a těšila se až si pro mě jednoho dne přijede princ na bílém koni a odveze si mě na svůj zámek. A také jsem psala a malovala Ježíškovi přáníčka a vkládala je za okno. A mnohé si opravdu poctivě přečetl a splnil mi nejedno dětské přání a později i jeden velký sen. Zázraky se přece dějí o vánocích i když nemusí přijít hned a v ten čas ale až za pár let kdy už téměř skoro žádný neočekáváme. A on přesto přijde. A tu nejvhodnější chvíli zná právě Ježíšek. Jako dospívající dívka pomalu opouštějící tajuplnou říši svého dětství jsem vánoce nejraději trávila u své babičky na venkově odkud z každého rohu nazdobené světničky dýchala všudypřítomná láska. Vánoce jsme měli sice skromné ale krásné. Ještě dnes mě ty vzpomínky zahřejí u srdce mnohem víc než svařák.  Ten po chvilce vyprchá ale vzpomínky nikdy. Ty mě provází celý život. A snad i dodávají novou sílu když už jsem v koncích a řítím se do hluboké propasti hlavou dolů. Zem pokryla bílá peřina, kde že ty staré dobré časy pravé ladovské zimy jsou a babička na Štěpána upekla tu nejúžasnější domácí husu na světě, po které se nejvíce až za ušima olizoval tatínek. A já jsem si z neustálého ochutnávání vánočního cukroví vždy odnesla hezkých pár kil navíc jako bych po vánocích očekávala hladové období.

Moje babička jakoby vystoupila z pohádky, tolik mi připomínala tu od Boženy Němcové. Její duše byla čistá jako lesní studánka k níž jsme společně chodívali pozorovat laně s koloušky naplněna pohárem moudrosti. Kdybych tě jen má milovaná moudrá babičko poslechla, kolik jen životních trampot, osudových karambolů a hořkých zklamání bych si ušetřila. Mládí je kouzelné, sladké, bezstarostné a tak nevinné, ale za jeho nerozvážnost a rozvernost se nejednou zaplatí vysoká a někdy i krutá daň. A také jsem si měla dávat větší pozor na svou nevymáchanou pusu já Dorota Máchalová jak mě nazvali čerti na jedné akci a mohutný krampusák se světélkujícíma očima se mnou rovnou šup do pytle se slovy konečně tě mám ty jeden hříšný pyšníku. Peklo nikdy nespí a tak jsem musela na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí slíbit že do vánoc učiním nejméně jeden dobrý skutek a polepším se. Co jsem peklu slíbila, to jsem dodržela ač jsem přece jen takový matla. Svůj láskyplný domov jsem nabídla maličkému opuštěnému koťátku které nikoho nemělo stejně tak jako já. A tak osud spojil dvě osamělá srdce. Vlastně tři protože máme ještě černou kočičku Lucinku. Moje umouněné štěstíčko. A tak u stromečku budeme tři. Vlastně čtyři. Žije s námi ještě malá myška. A aby těch vánoc nebylo příliš, malá Myšpulka odzdobila vánoční stromeček. Kam tak pečlivě uschovala ozdoby se možná dovím příští vánoce. A má pravdu holka moje chlupatá. Svátky přijmu jako každý jiný den, normální neděli, také nic dělat nebudu. A proč taky. Cukroví jsem napekla a už také snědla ráno ke kafíčku. Příliš ho nemusím, to raději řízek, ale ten byt provoněný skořicí a vanilkou jsem si nemohla nechat ujít jako vzpomínku na krásný čas kdy jsme pekly společně s maminkou.

Jinak mi tak trochu s vánočními přípravami pomohli Albert a Billa. A také dobří rybáři co mi výtečně kapra připravili tak, že už ho schází jen obalit. Bez této tradice a mé nejmilejší vánoční pochoutky se neobejdu ale nechci přidělávat záchranářům zbytečnou práci že místo toho kapra kuchnu sebe tak jako před loni. Přece jen jsem tak trochu matla. Na svatou Lucii jsem poklidila a za pár dní to u nás vypadalo jako v ZOO. Hravé koťátko zkrátka musí vše prozkoumat a když si obě kočičky začnou hrát na honěnou, změní se byt v bitevní pole. Skoro nic nezůstalo na svém místě. A tak jsem si sedla, s klidem Andersena si nalila sklenku červeného, nad vším jen mávla rukou a ty své holky pozorovala. Přece se kvůli třem dnům nezblázním, nebudu volat krizovou linku či přímo doktora Chocholouška. Budu mít zkrátka takové hravé a chlupaté vánoce, stejně k nám nikdo nepřijde. Ježíšek přišel krátce po svaté Lucii protože všichni chtějí oslavit vánoce s rodinou. Se svou rodinou, ne pro ty rodiny cizinkou, i když kamarádkou. A sestřička s níž jsme si loni alespoň připily oslaví vánoce v Německu. Našla si nového přítele a tady být nechce protože nemá ráda Čechy. Jen jí loňský Ježíšek po letech osamění nadělil normálního chlapa co touží svou ženu hýčkat a opečovávat ji a ona chce být mužem hýčkaná, zjevila se teta závist v různých podobách. A v Německu prý jsou vánoce mnohem lepší, hezčí a bůhvíco ještě. Němci prý jen prostě netouží po poblázněných feministkách ani babochlapech ale normální ženě co dokáže připravit útulný domov a zůstat stále křehká, něžná a krásná. Jedna Angela jim asi stačí. Prostě mi připomíná tu paní z románu pro ženy, jejíž srdce stejně nakonec dobyl starý dobrý Pažout. A ona druhá míza nemusí vzklíčit jen u mužů. V Čechách asi zůstávají jen takoví osamělí matlové jako jsem já. To si možná myslí a i mě to trochu mrzí.  Ale co nadělám. Má svůj rozum i svobodnou vůli. No a co. Já si zase vánoce nedokážu představit bez naší české tradice, smaženého kapra s bramborovým salátem, půlnoční mše, koled, procházky kouzelnou Prahou, bílých vánoc Karla Gotta a pohádek které mě vrátí alespoň na pár chvil do dětství. A tak si znovu prožiji svůj kouzelný příběh stejně tak jako když jsem byla ta malá holka. A tou kdesi hluboko uvnitř zůstala. Jen z té naivní princezničky se stala životem protřelá královna.  A především nezapomenu zajít na hřbitov zapálit svíčku, tiše zavzpomínat a do nebe pošlu sladký vánoční polibek s příchutí vanilky na křídlech andělů. A pak se vrátím domů ke svým holkám v kožíšku a obě láskyplně obejmu. Vánoční andělé mají spoustu podob. Přeji všem krásné, kouzelné a požehnané vánoce se spoustou lásky ať už lidské či psí nebo kočičí.

Tajemné vánoce.

Vánoce u babičky, u stolu té světničky

z jablíčka tři hvězdičky vykrojené

řekni mi večere tajemný co příští

rok se stane

zda navštíví mne to štěstíčko pokakané

a hodný muž si mě za ženu vezme.

A tak třesu třesu na zahradě bez

z které strany asi zaštěká právě pes

odtud přijede má láska a po celý

rok budu šťastná..

O půl noci na ledu, zpívám rybám koledu

v půli rybníka vykopu v ledu díru

a osud svůj jako odraz v zrcadle

zhlídnu.

V útulné světničce mé moudré babičky

v lavůrku pouštíme po vodě lodičky

ta která nejdále dopluje, jednomu z nás 

budoucnost zjevuje.

A já odhazuji svůj střevíc v dál

zůstanu opět doma či půjdu dál

ve váze právě na Štědrý den barborky 

vykvetly aby domu našemu štěstí a hojnost přinesly.

A jsem já to dívka mladá a svobodná

snad osud mi ženicha do roka dá.

V peci babiččině plápolá plamínek

věčné naděje

co srdce lidská i těla prokřehlá zahřeje

na nebi andělé vesele vytrubují

příchod Ježíška ohlašují

vychází první hvězda, na zem sestupují andělé

mějme vánoce šťastné, pohádkové

krásné a veselé.

Mám v dlani své tři lístkové oříšky

a ten první otevírám

teplo lidských srdcí a novou naději pro lidstvo vnímám

a ten druhý oříšek zdraví a štěstí tam kde

je třeba přináší

ve třetím oříšku vzácný dar jménem láska

skrytý je.

Bůh sídlící kdesi hluboko v nás

bez něhož v srdci temno, hořkost, bol

závist a bolest je.

Mějme tedy vánoce šťastné a veselé

srdíčka ze zlata

a po nich se nechovejme v tom roce

Novém, čistém a nepopsaném vůči sobě

navzájem jako prasata.