Vánoce s koronou.

Jaképak asi budou ty letošní vánoce v tomto zavirované světě. Pro mě úplně obyčejné tak jako bývaly vždy. Jen letos ještě o něco obyčejnější. Vánoce si od jisté doby spojuji s dušičkovým obdobím. I tento čas je zahalen určitým 

tajemstvím, které cítím hluboko ve svém srdci.Upravuji náhrobek svých rodičů a představuji si slavnostní štědrovečerní stůl u kterého jsme sedávali. Také ho zdobily živé květiny a svíčky. Jen tento je chladný a osamělý. Již staří Keltové věřili, že noc jakou část západní kultury pojala spíše jako halloweenskou se mění v magickou. Možná tím více, že ji stříbrný měsíc zalil světlem, aby všechny ztracené bloudící duše trefily domů nebo do našich snů. Již má babička mi říkávala, že tento čas prolíná svět živých se světem mrtvých. A maminka se zase bála chodit zvláště večer na hřbitov, aby ji nějaký ten kostlivec nevtáhl dolů a my děti jsme nesměly podat ruku tomu kdo se nám ve snu zjevil. Jinak si nás do roka a do dne vezme sebou.

Dušičky alespoň pro mne zůstanou zahalené tajemstvím zrovna tak jako vánoce. Ty nejkrásnější vánoce jsem prožívala u své babičky v prostém vesnickém stavení. Uprostřed světničky, kde téměř z každého koutu sálalo příjemné lidské i zvířecí teplo, neboť svátky lásky s námi slavili také pejsek s kočičkou, stával velký slavnostně nazdobený stůl. A z pece na níž jsem tak ráda spávala se linula omamná vůně. A u toho stolu jsme se ke štědrovečerní večeři sešli celá rodina včetně babičky a blízkých tetiček. Nebyla ani puštěná televize s pohádkami už jen proto, že toto setkání bylo zvláště pro nás děti tou nejkrásnější vánoční pohádkou. Hezkou štědrovečerní atmosféru nastolil i malý zlatavý kolotoč s andílky uprostřed stolu a čtyřmi svíčkami. A ty když rozžehl plamínek, zvonící andílci se roztančili. Vyprávěli jsme si různé příběhy a já jsem měla nejraději ty z babiččina dětství. A jak babička vyprávěla o svých kouzelných vánocích, když byla takovou malou holčičkou jako jsem teď já, vyvstaly mi před očima postavičky z Ladových obrázků včetně vesniček zahalených v bělostném zimním kabátku. V koutě na stolku stál malý vánoční stromeček ozdobený jablíčky, ořechy, slaměnými ozdobami a papírovým řetězem, který jsme vyrobili ve škole. Pamatuji se, jak jsem potají v noci chodila ozobávat ze stromečku kolekci, kterou tatínek donesl z práce kde ji každý zaměstnanec dostal pro své děti. Nejvíce mi chutnala fondánové figurky.

Široký okenní parapet malého okýnka zdobil vyřezávaný betlém. A tři králové přinášeli malému Ježíškovi banány, mandarinky, pomeranče a lístkové oříšky. V jeden čas nedostatkové zboží kterým nás děti o vánocích Ježíšek obdaroval. Babička byla zkrátka kouzelnice, taková pohádková vánoční babička. Dárečky jsme dostali pohledem dneška obyčejné či mnohé dá se říci bezcenné a přesto pro nás vzácné skrývající nepopsatelnou hodnotu, kterou jsem nejvíce docenila až po babiččině smrti. Knížky o Ježkovi Pospíchálkovi a želvě Loudalce si cením dodnes stejně tak jako jako malého modlitebníčku, který mé babičce věnovala už její babička. Je v něm ukryto celé babiččino srdce, spousta pozitivní energie a také vzpomínek.

Později když už se ze mě pomalu stávala slečna mi babička pořizovala výbavu abych prý nebyla až najdu toho pravého chudá nevěsta. Peřiny s prachovým peřím, povlečení, ubrusy, nějaké nádobí, utěrky, což jsem ve svém nitru tak nějak nepřijímala. Prostě puberťačka co by raději uvítala zlatý řetízek či nějakou tu holčičí parádu. Až když jsem dospěla v ženu a později i dozrála ke skutečným hodnotám, uvědomila jsem si jaké cenné dárky pro skutečný život jsem od své babičky dostávala. Nadčasové, věnované srdcem milujícího člověka milované bytosti. Jak to všechno babička dokázala při tak nízkém důchodu snad kolem 1200 korun vůbec netuším. Ale tito lidé byli velmi skromní, spoustu věcí si dokázali vyrobit sami, v lese nacházeli dary přírody které uměli zpracovat, kouzlili s těstem i nití a zdravíčko si pěstovali na zahrádce. A především si vzájemně pomáhali jako jedna velká rodina.

Vzpomínám si na přelomové vánoce devadesátých let, krátce po sametové, hadrové či jak si revoluci roku 1989 kdo nazve. Tak trochu mi ta doba připomíná dnešek. Lidé ze dne na den přišli o práci a mnozí kteří svou profesi vykonávali od vyučení pomalu k důchodu skončili na pracáku. Zlomení, zklamaní, staří a pro nově se rodící dynamický trh neviditelné černé ruky v kapitalistické společnosti nepotřební. Snad jejich jediným štěstím bylo, že mohli odejít do důchodu ještě před šedesátkou a především ženy měly více času na své stárnoucí rodiče, dospívající děti i rodinu. Zatímco mládí se rozjelo na plné obrátky a otevřela se před ním budoucnost o jaké se předchozím generacím ani nesnilo, střední generace byla v novém zrychleném světě naprosto ztracená a zmatená. Namísto ruštiny přišla angličtina, pracovní trh ovládly windousy a malé sámošky kde každý znal každého se změnily v megamarkety.

Měla jsem krátce před třicítkou a po privatizaci přišla o práci. Do vánoc zbývalo sotva pár týdnů a já jsem skončila na úřadě práce. Naštěstí jsem se měla kam vrátit, zpátky domů k tatínkovi a na krku mi nevisela hypotéka nebo jiné dluhy. A jak se říká když se daří tak se daří, chytila jsem ošklivou hnisavou angínu. A tak jsem pod stromečkem našla hezké knížky hlavně o přírodě od tatínka a také fialový svetr s norským vzorem jaký jsem si moc přála. Dodnes netuším kde ho vůbec sehnal. A učebnici němčiny abych se prý v tom novém světě neztratila. "Jsi ještě mladá a kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem",vtloukával mi do hlavy. "To víš, já už to do své staré makovice nedám", smál se. A od sestřičky a jejího manžela jsem dostala velkého plyšového slona s chobotem nahoru pro štěstí a od pana doktora spoustu medicíny na uzdravení. Tatínek udělal výtečného šumavského kubu a k večeři jak jinak nesměl chybět smažený kapr s bramborovým salátem bez kterého nejsou vánoce, alespoň ne ty opravdové. Vánoční cukroví nám upekly tetičky, ale stejně jsem ho jíst nemohla. Prostě mi v nemoci nechutnalo. Pak jsme se dívali na pohádky či staré české filmy které tatínek miloval a vracely ho zpátky do dětství. O vánocích nám dělal svým zpěvem společnost Karel Gott a o Silvestru zase Vladimír Menšík a Dvořák s Bohdalkou. No a o půl noci jsem si přiťukla kumbuchou. A tatínek pivem.

Před dvaadvaceti lety jsem zažila vánoce s angínou, dnes je zřejmě prožijeme v čase korony. Moje rodiče a prarodiče je prožívali v časech válečných a poválečných, kdy nevěděli, zda se dožijí dalších a jest-li svou zemi milovanou, kolébku i hrob svůj dokáží ještě někdy vůbec postavit na nohy. A dokázali to natolik že budoucí generace se rodily do kvetoucí zahrady v níž nad nimi bděla a u nás v Evropě doposud bdí bělostná holubice míru. A už to je jeden veliký zázrak. Prožili si těžké časy a přesto právě na vánoce vzpomínají jako na jedny z nejkrásnějších jaké mohli prožít. Pro mého tatínka byla nejúžasnějším dárkem pod vánočním stromečkem tabulková čokoláda a balíček žvýkaček od amerického vojáka co ho věnoval jeho tatínkovi mému dědečkovi při osvobození Plzně vojsky generála Pattona v pětačtyřicátém.

Vánoce skrývají mnoho podob a krásné mohou být v jakémkoliv čase jsou-li svátky lásky, pokory a naděje co nikdy neumírá. Žijeme v nelehkých časech korony, vše je úplně jinak a naruby než jsme byli doposud zvyklí. A třeba se naopak z toho veškerého předchozího chaosu a spěchu v němž jsme se pomalu ztráceli už i sami v sobě vracíme zpátky k normálu, skutečným hodnotám a kořenům. Tyto vánoce budou jiné než ty předchozí jaké jsme znali a které snad už ani vánoce nepřipomínaly. Kamsi se vytratilo ono magické kouzlo, to vnitřní dítě v nás co se opět dokáže radovat z úplných maličkostí, zastavit se a tiše rozjímat v chrámu ducha. Všechno to bylo jen ve spěchu a honbě za nebeským mamonem. Nakoupit dárky pro regiment vojáků, nablýskat obydlí a blýsknout se i před sousedy, že mi přece na to máme, jen ať si za oknem závidí. A to že jsme pak mnozí u štědrovečerní pohádky únavou padli za vlast, dárky za pár dní omrzely či se kdosi jaksi správně netrefil už je vedlejší. To prostě k vánocům patří. Až na toho divného pána přede dveřmi co si přišel vymoci první daň za ten vánoční blahobyt jehož část skončila v popelnici a nasytila prázdná břicha potulujících se bezdomovců. Chce jen první splátku a jako hodný vánoční skřítek se vůbec netváří.

Oslavíme své první vánoce v čase korony co nám možná nastaví skutečné zrcadlo. Zrcadlo pravdy. Říká se, že jedinou jistotou v našem životě je nejistota a ta nás zrovna požírá v vnějšku i zevnitř. A náhle nám dochází, že na světě není samozřejmostí vůbec nic a dar je i taková obyčejnost jako vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu bez roušky. Zajít si s přáteli na adventní trh a dát si výborný svařák na zahřátí. Zajít do kina, na koncert či jen do bazénu. A také nám čas korony ukázal i druhou stránku mince než jakou vídáme v reklamě. Že ne pro každého jsou vánoce opravdu šťastné a veselé. Ne každý má rodinu, láskyplný domov, oslíka otřes se, ubrousek prostíráček nebo prsten princezny Arabely co mu splní jakékoliv přání včetně uzdravení svých bližních. A také to, že rok s rokem se sejde dřív než se nadějeme a jedna ze židlí u štědrovečerního stolu může zůstat navždy prázdná.

Pamatuji se na tatínkova slova " Číňanů, těch je miliarda a jednou nás utlučou čepicema." Že nás utlučou virama, toho se už naštěstí nedožil. Snad i proto se snažím žít každý den jakoby měl být ten úplně poslední.