Je to děs a hrůza. To nedáme říkají jedni. Je to potřeba oponují druzí.

Důchodová reforma je takřka po třiceti letech zdá se na spadnutí. Zatímco se o ní pouze mluvilo, nikdo z politiků nenašel odvahu kopnout do onoho pomyslného kamene. A společnost rok od roku stále více stárla. A dnes po zvolení 

nového českého presidenta Petra Pavla to vypadá, že se ledy patrně pohnou. Tím víc, když už mu mnozí rádci a poradci začali našeptávat ještě dříve, než vůbec na pražský Hrad usedl. Změna v této oblasti je nepochybná, ale jak na to, aby obětí bylo co nejméně. Být novým presidentem či ministrem sociálních věcí vystrčím nos mnohem dál, než je náš zabahněný malý rybníček. Což samozřejmě neplatí nyní v případě Petra Pavla ale spíše ministra Jurečky se zpátečnickým pohledem.

Stačí zajet kousek za hranice a podívat se na naše nedávné bratry Slováky, jak ti si s důchodovou reformou dokázali poradit a rozlousknout ten tvrdý oříšek. A nezačali nikterak špatně. Slováci na to šli mnohem spravedlivěji. Zrušili věkový limit odchodu do důchodu a určili hranici odvodů sociálního pojištění 40 let. Kdo celých čtyřicet let poctivě pracoval a odváděl do systému, může odejít na odpočinek. Toto se mi zdá mnohem spravedlivější, neboť mnozí lidé pracující od svých 18 let, někteří i od 15 let, protože dříve se tak dlouho nestudovalo, mají tento limit v šedesáti letech už dávno překročený a jsou upracovaní. Tudíž ekonomice už příliš nepomohou. Jejich pracovní aktivita hluboce klesá už po obědě, jsou unaveni. Netýkalo by se to samozřejmě zdravotně handicipovaných spoluobčanů. Snížení hranice odvodů na 25 let je holý nesmysl. Každý kdo ji splní půjde raději pracovat na nějakou z dohod a peníze si ukládat pro vlastní účely. A nakonec stejně skončí s nejnižším důchodem oproti lidem, kteří tak budou mít odpracováno pomalu 25 let navíc a tudíž budou brát mnohem vyšší důchody.

Na druhé straně je tady polistopadová generace, která odchází vzhledem ke studiu a to i několika škol na pracovní trh mnohem později, než generace předešlé. Tito lidé ani příliš manuálně nepracují, takže  odchod do důchodu v 68 letech na ně až tak zásadní vliv mít nemusí. To samé ženy, které stráví doma třeba 12 - 15 let, což bylo pro naše maminky zcela nemyslitelné. Tedy až na pár žen, co se nechaly živit svými slušně vydělávajícími manžely, dříve to byli převážně horníci, po roce 1989 podnikatelé. A dnes, když zestárly a manžel je třeba opustil, mají samozřejmě velmi nízké důchody. A to je v naprostém pořádku. Nemohou mít stejný důchod jako člověk který celý život dřel a ony ležely doma u televize se sklenkou vína či na drátě s kamarádkami. Zvláštní skupina jsou u nás i tzv. samoživitelky, kterých je v naší malé zemi mnohem víc než na mnohonásobně větší Ukrajině, ale i Slovensku.

Znala jsem tři takovéto paní. Jedna měla zaměstnání a k němu ještě brigádu. Partner odešel údajně za prací do ciziny a už o sobě nedal vědět. Z kluka a slečny vychovala slušné pracující lidi. Dcera se živila jako hotelová recepční, syn jezdil s autobusem. Zajímavé bylo, že maminka si nikdy o žádné dávky nepožádala, krom jeden čas podpory v nezaměstnanosti. Vše zvládala bravurně. V té době se ještě starala o svou starou maminku než z tohoto světa nadobro odešla. Druhá paní trpěla lachtaní nemocí. Pracovat se jí příliš nechtělo a snad jediná cesta z domu byla ta, když si šla pro dávky. Chlapec ve škole na obědy nechodil a doma ho čekal namazaný krajíc chleba. Matka celý den proležela u televize. Kvůli její lenosti ji opustil i manžel a našel si pracovitou paní. Klukovi na obědy nakonec přispíval stát a snad si ho do péče měl převzít tatínek se svou novou rodinou, který matce alimenty sice posílal, ale cigára a sklenky vína s kamarádkami také něco stojí. I na toto by si měl stát posvítit. Další paní, moje bývalá sousedka sice samoživitelka, ale s partnerem na dálku trávili dovolenou u moře než ji kdosi udal a ona se pak z města raději odstěhovala.

Výchovné. Jurečkova představa role muže živitele a ženy pečující o rodinný krb. Odůvodnění, že ženy pak mají nižší důchod, protože zůstaly dlouho s dětmi doma je také zčásti neopodstatněné. Ženy, či alespoň většina berou všeobecně menší plat než muži. Dejme tedy tomu. Pak by ale mělo být povinností potomků, za něž žena bere výchovné se také o svou maminku postarat a ne ji dát na stará kolena do domova důchodců a státe starej se. Např. v sousedním Německu ne všechny sociální služby mají stejnou úroveň jako je tomu u nás. Kdo má vyšší důchod nebo mu vypomohou vlastní potomci, k tomu je přece zplodil, má samozřejmě kvalitu  péče na mnohem vyšší úrovni. Němci v důchodu také odvádí určité procento ze svého důchodu dle jeho výše na zdravotní pojištění. V tomto jsou si rovni se zaměstnanci, aby mohli mít zdravotní péči ve vyšším rozsahu než je jen ta základní. A jak známo, lidé v důchodovém věku čerpají mnohem více než ti v produktivním věku a mladší. Tím, že starých rapidně přibývá, nemohou veškeré otěže ležet jen na bedrech ponejvíce střední generace a převážně pracujících jejichž platy mnohde už stagnují. A neustále posunovat hranici odchodu do důchodu je také nesmysl. Ti lidé z řad tzv. Husákových dětí už to také nedají. Jde sice o velmi početnou generaci, avšak s brzkým nástupem do zaměstnání především v manuální oblasti. A také máme mnohem delší pracovní dobu než na západ od našich hranic. Dvanáctihodinové směny už se dělají málokde.

Valorizaci důchodů asi také nejde provádět do nekonečna. Už nyní ekonomové hlásí, že vítězi této krize jsou senioři. A mají z části pravdu. Pokud by inflace v takovémto rozsahu, jakému čelíme dnes trvala další dva tři roky a důchody by se valorizovaly dvakrát, třikrát do roka, na jedné straně nám patrně naroste další z nejbohatších skupin a na té druhé půjdeme směrem Řecko. Valorizovat by se mělo až od překročení inflace deset procent, jako je tomu u platů zaměstnanců. A to ještě jak kde a u kterých. Klidně může nastat nerovnováha, kdy průměrný důchod bude činit 60 000 Kč a plat 40 000 Kč. Senior má své jisté za každé situace. Onemocní, a důchod mu jde stále stejný. Onemocní zaměstnanec, čili jeho chlebodárce a jde mu jen šedesát procent platu.

Přijde-li člověk v předdůchodovém věku o práci, Jurečka mu sníží podporu či dobu jejího trvání přestože musí vědět, že o takového člověka se především na malém městě a je-li o průmyslovou oblast zaměstnavatelé dvakrát nepoperou. Ona i podpora v nezaměstnanosti by se zčásti měla vyplácet dle odpracovaných let a člověku, kterému scházejí dva roky do důchodu, by mělo být umožněno pracovat třeba dva dny v týdnu, aniž by mu byla pokrácena. Za prvé by nějakou dobu i když omezeně na pracovním trhu zůstal a neodcházel do předčasného důchodu, za druhé by nečerpal ostatní sociální dávky. A pak se nám tady rozmáhá takový nešvar. A to pracovní smlouvy na dobu určitou. A ne každý zaměstnavatel tuto smlouvu prodlouží a lidi, kteří se už se svou prací tak nějak sžili pošle na pracák. Většina sociálních dávek by se mohla i zrušit včetně příspěvků na bydlení a být nahrazena nepodmíněným příjmem pro každého. Důchodce, pracující, nezaměstnané, matky s dětmi. A k tomu mohou lidé, především ti starší či matky s dětmi pracovat na kratší úvazek. Pokud člověk peníze rozhází či propije, nedostane už nic. Snad by se mnozí naučili se svým příjmem i lépe hospodařit. Finanční gramotnost se nejvíce projevila právě v těchto presidentských volbách, kdy údajně nějaký Lojza vsadil na Babiše celý svůj důchod. Další našetřené peníze na dovolenou. Ještě bych tedy pochopila kurs 4,7 který byl předtím a dát třeba stovku. Ale kurs 12, nesmysl přímo bijící do očí.

Ono to s tím pokrácením podpory v nezaměstnanosti či zkrácením délky trvání především pro lidi v předdůchodovém věku může být i sporné a žalovatelné. Stát asi nemůže nutit soukromé společnosti aby si do mladého dynamického, perspektivního kolektivu vzali staršího člověka. Má to ale své ale. Jsme členy EU a ta má ochranu pracovníků 55+. My nemáme takřka nic. Možná jen někde na papíře. A pokud chtějí politici podporu v nezaměstnanosti omezit, p vzoru zemí na západ od nás by měla být vytvořena tzv. předseniorská či seniorská místa právě pro tyto občany. Politických stran a hnutí tady máme přehršle a takřka na nic. To samé vládní poradci ale i média. Nikdo z nich takovouto otázku ještě nenastolil a řečník, který by s tímto vystoupil v nějaké předvolební kampani a nebyla to jen pouhá fráze naprosto ve volbách uspěje. Pokud vím, presidenta Pavla volila ponejvíce střední a mladší generace ve víře, že se ty stojaté vody pohnou i pro ně. Mnozí lidé se k Pavlovi od Babiše přiklonili na poslední chvíle s tím, že by se stal jen presidentem seniorů a to byla i jeho porážka, když pominu i ty ostatní věci.

Dokud se budou některé skupiny obyvatel kupovat a jiné vylučovat, už to nepovede jen ke kopání hlubokých příkopů ale i k mezigeneračnímu souboji, který možná už nebude moci zastavit. Je sice za pět minut dvanáct, ale mnohé ještě odvrátit lze. Teď už záleží sice na politicích ale zapojení se i lidí do věcí veřejných a to nejen na předvolebních mítincích. Politici vždy slyší jen tu nejhlasitější skupinu a té pak většinou ustoupí. A to je špatně.

A co taková umělá inteligence, která už mnohé pracovníky dokáže nejen efektivně nahradit, ale i přesně dokázala odhadnout výsledek presidentských voleb. Vždyť část manuálně pracujících ale i administrativních pracovníků nahradí roboti.  Jen lidi budou asi přebyteční.

A nakonec i ti politici. Mnozí hlásají a vydávají různé signály, že v krizi nejvyšší musíme táhnout za jeden provaz. Nechť jdou tedy národu sami příkladem a začnou nejprve u sebe. Třeba tím, že 15 procent ze svých platů budou v těch nejhorších letech odevzdávat do státního rozpočtu jako činil předchozí president. Jinak už je v této zemi všechno marné, všechno marné, všechno marné.